II.ÚS 4029/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4029/19 ze dne 10. 3. 2020 N 49/99 SbNU 111 Náležité odůvodnění rozhodnutí obecného soudu; absence vysvětlení odklonu od právních závěrů obsažených v rozhodnutích jiných soudů v obdobných věcech   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva Němčičky, se sídlem Němčičky 153, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, kterou se domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 10. 2019 č. j. 16 C 237/2017-137, za účasti Okresního soudu v Břeclavi jako účastníka řízení a Oldřišky Poláčkové, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, se sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 10. 2019 č. j. 16 C 237/2017-137 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tento rozsudek se proto ruší. Odůvodnění I. Průběh předchozího řízení a podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi (dále též jen "okresní soud") se stěžovatel neúspěšně domáhal zaplacení částky 3 300 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání investic za vysazené trvalé porosty na pozemku ve vlastnictví žalované vedlejší účastnice. Stěžovatel s žalovanou uzavřeli na počátku roku 2004 nájemní smlouvu na specifikované zemědělské pozemky, které žalovaná jako vlastník pozemků pronajala stěžovateli k užívání za sjednané nájemné na dobu 10 let s automatickou prolongací smlouvy vždy o dalších 10 let. V této nájemní smlouvě si strany dohodly, že "v případě ukončení nájmu je pronajímatel povinen uhradit nájemci hodnotu trvalých porostů, a to podle znaleckého posudku vyhotoveného v době ukončení nájemního vztahu". 3. Současně v daném katastrálním území proběhla pozemková úprava, která skončila rozhodnutím Státního pozemkového úřadu. Podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, došlo ze zákona k zániku nájemní smlouvy. Tuto skutečnost ve sporu ani jedna ze stran nerozporovala. Na základě ukončení nájemní smlouvy a v souladu s výše citovaným smluvním ujednáním tak stěžovatel po žalované požadoval úhradu částky 3 300 Kč, která odpovídala hodnotě trvalých porostů. Žalobu stěžovatele však okresní soud napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že stěžovatel jako nájemce nemůže po pronajímateli požadovat náhradu za něco, co již existovalo v době počátku nájmu a co patřilo pronajímateli a vlastně bylo součástí předmětu nájmu. Okresní soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že není co "nahrazovat", jestliže stěžovatel jako nájemce sám žádné trvalé porosty v době trvání nájmu na pronajatém pozemku nevysadil. Proti rozhodnutí nebylo přípustné odvolání, proto proti němu nyní stěžovatel brojí touto ústavní stížností. 4. Stěžovatel poukazuje na okolnost, že ačkoliv se v této konkrétní věci jedná o bagatelní částku, typově nejde o ojedinělou věc, neboť stěžovatel zahájil několik skutkově obdobných - ne-li dokonce totožných - řízení, přičemž některá z nich byla již meritorně rozhodnuta a jsou v právní moci. Přitom řada těchto rozhodnutí (proti nyní ústavní stížností napadenému rozhodnutí okresního soudu) byla vydána ve prospěch stěžovatele a potvrdila jeho nárok na náhradu za trvalé porosty. S ohledem na tuto skutečnost pak stěžovatel i v nyní projednávané věci důvodně očekával, že bude jeho žalobě vyhověno. Nadto je třeba zmínit, že stěžovatel okresní soud v daném řízení upozorňoval na rozhodnutí jiných soudů, které stěžovateli vyhověly, okresní soud však tato rozhodnutí bez jakéhokoliv odůvodnění odmítl provést jako nadbytečný důkaz. 5. Rozhodnutí Ústavního soudu v této věci má pro stěžovatele zásadní význam, neboť stěžovatel obhospodařuje velké množství pozemků na podkladě obdobných nájemních nebo pachtovních smluv, jako tomu bylo v nyní projednávaném případě, a autoritativní rozhodnutí Ústavního soudu by mohlo vnést světlo do nyní již probíhajících řízení u obecných soudů. Rozkolísanou rozhodovací praxí obecných soudů totiž došlo k porušení stěžovatelova práva na právní ochranu a k porušení principu naplnění legitimního očekávání. 6. Stěžovatel z napadeného rozhodnutí nabyl dojem, že okresní soud hledal důvody, proč žalobu zamítnout, a to i takové důvody, které vedlejší účastnice v průběhu řízení nenamítala. Namísto toho, aby se okresní soud stavěl otevřeně k otázce autonomie vůle stran v soukromoprávních vztazích, tak se naopak snažil dovozovat závěry, jež tuto zásadu popírají. Oběma smluvním stranám totiž bylo zřejmé, že se předmětné smluvní ujednání týká porostů vysázených na pozemcích, které byly předmětem nájmu. Stejně tak bylo smluvním stranám známo, že porosty nacházející se na pronajímaných pozemcích již v době uzavření nájemního vztahu zde nevysázela vedlejší účastnice, ale právní předchůdce stěžovatele. Naopak, nebyla-li právnímu předchůdci stěžovatele tato investice v podobě zasazení nyní sporných trvalých porostů kompenzována, vzniklo na straně vedlejší účastnice bezdůvodné obohacení. Smluvní strany tak předmětným smluvním ujednáním vymyslely "geniální" způsob, jakým budou vypořádány vztahy mezi subjekty, které po změně politického režimu získaly zpět své pozemky, avšak na nichž v mezidobí hospodařily subjekty jiné a činily na nich investice, o které se zvýšila hodnota pozemků. Takový způsob vypořádání byl mezi stranami dohodnut a stvrzen podpisem nájemní smlouvy. 7. Stěžovatel shrnuje, že argumentace okresního soudu v napadeném rozhodnutí je nepřesvědčivá. Okresní soud se snaží vytvořit konstrukci, na podkladě níž bylo možné rozhodnout v rozporu s jednou ze základních zásad soukromého práva, a sice zásadou pacta sunt servanda. Soud se totiž nepřípustně omezil na výklad nájemní smlouvy, jako by byla izolována od ostatních souvislostí, dohod a ujednání smluvních stran. K tomu si okresní soud dopomohl i odkazy na zákonná ustanovení (§ 667 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013), která však nejsou svojí povahou kogentními normami, od nichž by nebylo možné se smluvně odchýlit. 8. Závěrem se stěžovatel ohrazuje proti tomu, že okresní soud vedlejší účastnici v rámci smluvního jednání označil za slabší smluvní stranu, která byla fakticky okolnostmi dotlačena k podpisu formulářové nájemní smlouvy, aniž by měla možnost ovlivnit její obsah. K těmto závěrům okresní soud neprovedl jediný důkaz s výjimkou tvrzení vedlejší účastnice. Je totiž sice pravda, že to byl stěžovatel, kdo inicioval jednání o uzavření smlouvy, neboť měl zájem pozemky obhospodařovat, avšak bylo na vedlejší účastnici, aby se k návrhu smlouvy patřičně vyjádřila. Rozhodně tedy nelze přistoupit na argumentaci soudu, že stěžovatel vedlejší účastnici k uzavření smlouvy fakticky donutil. Takový závěr pouze opět naznačuje, že okresní soud ve věci nerozhodoval nestranně, čímž porušil zásadu rovného postavení procesních stran ve sporu. II. Vyjádření účastníků řízení 9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Břeclavi i vedlejší účastnice řízení, která v řízení před okresním soudem vystupovala jako žalovaná. 10. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a ústavní stížnost označil za nedůvodnou, přičemž tyto své závěry dále rozvedl. 11. Předně zdůraznil, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím, proti kterému není přípustné odvolání, a podle ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") může odůvodnění rozsudku obsahovat pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud se proto v odůvodnění podrobněji nezabýval tím, proč další navrhované důkazy, které neprovedl, považoval za nadbytečné a nehospodárné, přičemž uvedl, že toto bylo s ohledem na závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé. Neprovedení navrhovaných důkazů nemělo vliv na zjištění skutkového stavu. 12. K námitce stran nevypořádání se s rozhodnutími jiných soudů, které rozhodovaly ve skutkově velice obdobných věcech, okresní soud pouze uvedl, že v těchto věcech skutečně existují různé právní názory okresních i kraj