II.ÚS 4096/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4096/17 ze dne 20. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Adamem Preisslerem, advokátem, sídlem U Náměstí 712, Dolní Břežany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2017 č. j. 7 Tdo 1238/2017-22, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 9 To 497/2016-250 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. července 2016 č. j. 5 T 64/2016-219, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 7"). Současně navrhuje, aby náklady právního zastoupení zcela zaplatil stát z rozpočtových prostředků Ústavního soudu. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 a 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění se stěžovatel dopustil trestné činnosti tím, že uvedl nejprve před státním zástupcem a posléze před orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") lživé údaje o tom, že měl být jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice bezdůvodně fyzicky napaden příslušníky Vězeňské služby České republiky (dále jen "vězeňská služba").. 3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné. 4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá nedostatečný rozsah dokazování a nesprávné hodnocení důkazů. Uvádí, že navrhoval jako důkaz přehrání kamerového záznamu z jednání v kanceláři vychovatele ze dne 27. 7. 2015, soudy však nepovažovaly za potřebné jej provést, i když šlo o přímý důkaz o tom, zda došlo k jeho fyzickému napadení příslušníky vězeňské služby, čímž dle jeho názoru porušily právo na soudní ochranu. Odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/2016 (N 119/81 SbNU 853), vztahující se také k trestnému činu křivého obvinění, z nichž vyvozuje, že příslušníci vězeňské služby nemohli podat objektivní svědectví, neboť byli zainteresováni na výsledku řízení. Za ničím nepodloženou úvahu označuje závěr krajského soudu, že předmětný kamerový záznam již neexistuje, přičemž tvrdí, že již orgány činné v přípravném řízení měly tento kamerový záznam z úřední povinnosti obstarat. Neučinily-li tak, porušily zásadu presumpce neviny. 6. Stěžovatel dále namítá, že se soudy nedostatečně vypořádaly s naplněním subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění. Poukazuje na to, že při podání vysvětlení státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze neuvedl žádné porušení právních předpisů příslušníky vězeňské služby a netrval na dalším řešení věci, na čemž setrval i při podání vysvětlení GIBS i v průběhu trestního řízení, neboť jediné, o co mu šlo, bylo, aby se situace neopakovala, tedy, aby nebyl napadán příslušníky vězeňské služby. Z toho je evidentní, že je nezamýšlel křivě obvinit, pouze realizoval své právo stěžovat si na jejich postup. 7. V bodu VII. ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v rámci výkonu trestu odnětí svobody byl za skutek, o kterém se vedlo předmětné řízení, kázeňsky potrestán. Má za to, že vydáním odsuzujícího rozsudku byla porušena zásada zákazu dvojího trestání. Nadto mu osoba, která mu kázeňský trest udělovala, sdělila, že tím je celá věc vyřízena. III. Vyjádření ředitele Věznice Vinařice 8. K bodu VII. ústavní stížnosti se podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil ředitel Věznice Vinařice, který poukázal na § 55 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o výkonu trestu"), podle něhož uložení kázeňského trestu odsouzenému nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem. Uvedl, že není pravdou, že by osoba, která stěžovateli ukládala kázeňský trest, mu sdělila, že tím je celá věc vyřízena. K vyjádření připojil příslušný spisový materiál o kázeňském řízení se stěžovatelem. 9. Na uvedené vyjádření, které bylo stěžovateli zasláno, již nebylo nijak reagováno. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavních norem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 12. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti skutkovým a právním závěrům soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. 13. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny. 14. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily zjevným, resp. extrémním vybočením ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkov