II.ÚS 429/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 429/18 ze dne 13. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 10 As 319/2017-99, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud mimo jiné zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") kasační stížnost stěžovatele (v daném řízení v postavení osoby zúčastněné na řízení) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, č. j. 3 A 75/2014-292. Tímto rozsudkem městský soud na základě žaloby Emilie Bednářové (dále jen "žalobkyně") zrušil napadená rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 22. 5. 2014, č. j. 4006/2014-MZE-12142, sp. zn. 19PV4025/2014- 12142, a ze dne 9. 5. 2014, č. j. 84216/2013-MZE-12142, sp. zn. 19PV4023/2014-12142, jimiž zamítl odvolání žalobkyně směřující proti rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 12. 2013, č. j. SPÚ 526943/2013, a ze dne 6. 1. 2014, čj. SPÚ 550678/2013, vydaným ve zkráceném přezkumném řízení podle ustanovení § 98 správního řádu, kterými byly zrušeny výroky rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 27. 12. 2012, č. j. PÚ 1112/12, a ze dne 13. 12. 2012, č. j. PÚ 721/12, na jejichž základě bylo žalobkyni podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") přiznáno vlastnictví ke specifikovaným pozemkům v k. ú. Praha Žižkov a Strašnice. 3. Klíčovou a mezi účastníky řízení spornou otázkou probíhajícího řízení bylo posouzení, zda pro konání zkráceného přezkumného řízení ve smyslu ustanovení § 98 správního řádu byly splněny zákonné podmínky, zejména pak dodržení subjektivní lhůty k jeho zahájení ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1 správního řádu, dle něhož zkrácené přezkumné řízení musí být zahájeno nejdéle do dvou měsíců ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však do 1 roku od právní moci rozhodnutí ve věci. 4. Městský soud o této otázce rozhodoval opakovaně poté, co jeho předchozí rozhodnutí byla rozsudky Nejvyššího správního soudu zrušena. Městský soud totiž prvním rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 3 A 75/2014-130, žaloby žalobkyně zamítl s odůvodněním, že subjektivní lhůta k zahájení přezkumného řízení podle ustanovení § 96 odst. 1 správního řádu se ve zkráceném přezkumném řízení neaplikuje. S tímto se ovšem neztotožnil Nejvyšší správní soud, který rozhodnutí městského soudu zrušil rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 4/2015-135, v němž jej zavázal právním názorem, že i ve zkráceném přezkumném řízení se lhůta podle ustanovení § 96 odst. 1 správního řádu aplikuje, a proto musel městský soud znovu řádně posoudit, zda subjektivní lhůta pro vydání předmětných rozhodnutí Státního pozemkového úřadu byla v projednávané věci dodržena či nikoliv. 5. Ve svém druhém rozsudku ze dne 27. 10. 2015, č. j. 3 A 75/2014-182, městský soud konstatoval, že důvodem pro zahájení zkrácených přezkumných řízení byl především odlišný právní názor Státního pozemkového úřadu na danou problematiku. Z tohoto důvodu začala subjektivní lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení běžet dnem právní moci rozhodnutí PÚ 1112/12 dne 10. 1. 2013, a proto uplynula dne 10. 3. 2013, tj. přede dnem vydání rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 12. 2013 a ze dne 6. 1. 2014. Ani s tímto posouzením městského soudu se Nejvyšší správní soud neztotožnil, a proto i tento rozsudek svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 As 271/2015-167, zrušil, když konstatoval, že počátek běhu subjektivní lhůty pro zahájení zkráceného přezkumného řízení je třeba odvíjet od okamžiku doručení rozhodnutí PÚ 721/12 a PÚ 1112/12 správnímu orgánu příslušnému k vedení přezkumného řízení nebo jeho právnímu předchůdci, nikoliv od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí, jak dovodil městský soud. K provedení přezkumného řízení rozhodnutí PÚ 721/12 a PÚ 1112/12 byl do 31. 12. 2012 příslušný Ústřední pozemkový úřad, přičemž s účinností od 1. 1. 2013 byl podle ustanovení § 22 odst. 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, jeho právním nástupcem v řízení podle zákona o půdě Státní pozemkový úřad. 6. Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, proto v již v citovaném (třetím) rozsudku ze dne 29. 9. 2017 dospěl k závěru, že předmětná rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 12. 2013 a 6. 1. 2014 (ve vztahu k rozhodnutí PÚ 1112/12) a ze dne 10. 12. 2013 (ve vztahu k rozhodnutí PÚ 721/12) byla vydána po uplynutí dvouměsíčních subjektivních lhůt podle ustanovení § 96 odst. 1 správního řádu. 7. Proti tomuto rozsudku podaly kasační stížnost Ministerstvo zemědělství (žalovaný), společnost Pražské služby a.s. a stěžovatel (osoby zúčastněné na řízení), v nichž téměř shodně namítaly, že městský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, a to zejména v určení správního orgánu příslušného k provedení přezkumného řízení a následně i v určení počátku běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k jeho provedení. Dle jejich názoru rozhodným dnem pro určení počátku běhu subjektivní lhůty musí být den, kdy se orgán příslušný k provedení přezkumu o těchto rozhodnutích dozvěděl, příp. mohl dozvědět, přičemž tímto orgánem byl do 31. 12. 2012 Ústřední pozemkový úřad a od 1. 1. 2013 ústředí Státního pozemkového úřadu, nicméně Ústřednímu pozemkovému úřadu nebyla rozhodnutí PÚ 1112/12 a PÚ 721/12 nikdy doručena. Ústřední pozemkový úřad tudíž neznal jejich obsah, a tudíž není možné určit počátek běhu subjektivní lhůty ve vztahu k jeho právnímu nástupci v linii vedení správního řízení, tj. ve vztahu k ústředí Státního pozemkového úřadu. Stěžovatelé byli naopak přesvědčeni, že počátek subjektivní lhůty je třeba odvozovat od nahlédnutí pracovníků ústředí Státního pozemkového fondu do soudního spisu sp. zn. 28 C 43/2012 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, kteří k tomu měli povolení příslušného správního orgánu, tj. ústředí Státního pozemkového úřadu, ze dne 21. 10. 2013. Městský soud chybně odvodil okamžik počátku běhu subjektivní lhůty pro zahájení přezkumného řízení od okamžiku nahlédnutí účastníka řízení do spisu dne 6. 3. 2013. 8. Nejvyšší správní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku tyto kasační námitky neshledal důvodnými, což také v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a obsáhle zdůvodnil. Ústavní soud v této souvislosti nepovažuje za nezbytné jeho závěry zde podrobně rekapitulovat (v tomto ohledu na něj zcela odkazuje, viz www.nssoud.cz); za tímto účelem proto postačí pouze stručné shrnutí důvodů, na jejichž základě Nejvyšší správní soud odmítl jednotlivé kasační námitky. 9. Nejvyšší správní soud opětovně poukázal na to, že vzhledem k celkové povaze sporu je stěžejní otázkou i nadále určení počátku běhu subjektivní lhůty k provedení zkráceného přezkumného řízení, přičemž námitky stěžovatelů se vztahují k nesprávnému určení správního orgánu příslušného k provedení přezkumného řízení a konkrétně k tomu, že rozhodnutí nebyla doručena příslušnému orgánu, neboť tímto orgánem nebyl Státní pozemkový úřad, nýbrž ústředí Státního pozemkového úřadu (jako nástupce Ústředního pozemkového úřadu). V této souvislosti ovšem Nejvyšší správní soud zdůraznil, že těmito námitkami se již zabýval ve svém předchozím rozsudku a stěžovatelé tak ve skutečnosti polemizují s jeho závazným právním názorem, který městský soud respektoval, a proto shledal uvedené námitky stěžovatelů nepřípustnými. Za přípustné, nikoliv však za důvodné, shledal pouze námitky stěžovatelů zpochybňující názor, že Pozemkový fond ČR byl předchůdcem Státního pozemkového úřadu, neboť tato otázka má relevanci pro posouzení počátku běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k provedení přezkumného řízení, jelikož rozhodnutí PÚ 721/12 bylo dne 27. 12. 2012 doručeno právě Pozemkovému fondu ČR. Nejvyšší správní soud totiž kons