Ústavní soud II.ÚS 440/22 – Přidělení návrhu

Shora uvedená věc byla v souladu s § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s rozvrhem práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění (dále jen "rozvrh práce"), přidělena k rozhodnutí do druhého senátu ve složení: Tomáš Lichovník (soudce zpravodaj), soudce určený podle § 9 rozvrhu práce a David Uhlíř.

Soudce Tomáš Lichovník návrhem ze dne 29. 3. 2022 požádal první senát Ústavního soudu, aby v návaznosti na přípis právního zástupce stěžovatelky, jímž navrhl posouzení jeho podjatosti s ohledem na tam uváděné okolnosti (ačkoli formálně námitka podjatosti nebyla vznesena), rozhodl o jeho případném vyloučení z projednávání a rozhodování uvedené věci v souladu s § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelka sdělila ke vztahu její osoby a soudce Tomáše Lichovníka následující: V letech 2003-2014 pracovala jako ředitelka Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "ÚZSVM"). V roce 2005 nebo 2006 se ÚZSVM rozhodl vyhlásit nepotřebnost nemovitosti nacházející se v jeho majetkovém portfoliu a dal ji do nabídky určené organizačním složkám státu. Na uvedenou nabídku reagoval mj. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, jehož tehdejším předsedou byl soudce Tomáš Lichovník. S rozhodnutím, jímž byla upřednostněna jiná organizační složka státu, soudce Tomáš Lichovník nesouhlasil, a proto ingeroval u nadřízených stěžovatelky. Ta dokonce v souvislosti s touto kauzou obdržela lehce výhružný anonym, na základě čehož zaslala tehdejšímu ministrovi spravedlnosti na soudce Tomáše Lichovníka stížnost, že cítí z jeho strany osobní nedůvodný nátlak. Následně obdržela od soudce Tomáše Lichovníka omluvný dopis s tím, že on považuje věc za vyřízenou. Není si jistá, zda mu přijetí dopisu a omluvy písemně potvrzovala; v současné době nemá omluvný dopis k dispozici. Závěrem uvádí, že z ÚZSVM odešla v roce 2014, nedonesla si žádné dokumenty a detaily kauzy si s ohledem na uplynutou dobu nepamatuje. Sám právní zástupce stěžovatelky ve svém přípisu uvádí, že považuje soudce Tomáše Lichovníka za čestného profesionála a ponechává na jeho uvážení, zda ho uvedené okolnosti mohou ovlivňovat při nestranném posuzování ústavní stížnosti.

Soudce Tomáš Lichovník ve výše zmíněném návrh uvedl, že měl se stěžovatelkou jistý spor týkající se předmětné nemovitosti, o níž z pozice tehdejšího předsedy Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou projevil zájem a která byla převedena jinému subjektu. Se způsobem, jakým k tomu došlo, byl tehdy velmi nespokojený a domáhal se přezkumu postupu stěžovatelky. Na omluvný dopis si již nevzpomíná, ostatně ani jméno stěžovatelky si nevybavil, dokud ho na předmětnou událost sama neupozornila.

Podle § 36 zákona o zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina").

Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je vždy posuzována z hlediska subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, (vedlejším) účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)].

První senát Ústavního soudu, jemuž rozhodnutí o vyloučení soudce druhého senátu podle § 10 rozvrhu práce náleží, zvážil uvedené skutečnosti a neshledal důvodné pochybnosti o nestrannosti soudce Tomáše Lichovníka. Jde-li o subjektivní hledisko, vzal rozhodující senát v potaz, že se soudce Tomáš Lichovník podle svého vnitřního přesvědčení nedomnívá, že by byl pro jeho vztah ke stěžovatelce a její věci podjatý. Jde-li o hledisko objektivní, rozhodující senát vyšel především z toho, že stěžovatelkou uváděné okolnosti vzájemného "sporu" se soudcem Tomášem Lichovníkem se odehrály před více než 15 lety, souvisely výlučně s výkonem jeho pracovní činnosti a funkčního zařazení, týkaly se jedné konkrétní události a skončily vzájemným smířením a uzavřením věci. Předmětné okolnosti podle rozhodujícího senátu ke vzniku (objektivní) důvodné pochybnosti o nestrannosti dotčeného soudce nepostačují, neboť nevypovídají průkazně o existenci osobního vztahu takové intenzity, která by z pohledu běžného a rozumného pozorovatele nestrannost rozhodujícího soudce narušovala (srov. bod 10 usnesení sp. zn. II. ÚS 2395/17 ze dne 5. 9. 2017). Rozhodující senát rovněž přihlédl k tomu, že ani stěžovatelka samotná (resp. její právní zástupce) výslovně podjatost soudce Tomáše Lichovníka nenamítá.

Protože první senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodl o nevyloučení soudce Tomáše Lichovníka z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 440/22.