II.ÚS 442/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 442/06 ze dne 10. 9. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelek a) QEEP, a.s., se sídlem Svinaře, Halouny 45 a b) CITY CHANNEL Czech Republic, s.r.o., se sídlem Praha 5, Plzeňská 540/23, zastoupených JUDr. Milanem Kohoutem, advokátem se sídlem Praha 6, Břevnovská 433/12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 3 As 59/2005-98 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005 č. j. 9 Ca 207/2004-64, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 7. 2006 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jejich ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V části, v níž stěžovatelky týmž podáním napadly také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 3 As 23/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005 sp. zn. 7 Ca 165/2004, je uvedená věc nadále samostatně vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 443/06. Jak Ústavní soud zjistil z přiložených rozhodnutí, stěžovatelky se žalobou u soudu domáhaly přezkoumání rozhodnutí žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy, odbor stavební, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2 (dále jen "žalovaný"), ze dne 21. 6. 2004 č. j. MHMP-74212/2004/OST/So/Pe, jímž žalovaný podle § 112 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hlavním městě Praze"), pozastavil výkon opatření odboru výstavby Úřadu městské části Praha 2 ze dne 8. 4. 2004 č. j. výst: 8269/04/Cv a podle § 112 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze stanovil Úřadu městské části Praha 2, odboru výstavby (dále jen "stavební úřad"), lhůtu pro zrušení uvedeného opatření. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tak, že stavební úřad svým souhlasným sdělením k ohlášení reklamního zařízení postupoval v rozporu s § 71 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, podle tehdy platného znění (dále jen "stavební zákon"), když umístění předmětných reklamních zařízení bylo v rozporu s čl. 60 odst. 8 vyhlášky hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005 č. j. 9 Ca 207/2004-64 byla uvedená žaloba odmítnuta jako nepřípustná s tím, že napadené rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu pro kompetenční výluku podle § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka b) kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2006 č. j. 3 As 59/2005-98 zamítl poté, co se plně ztotožnil s právním názorem městského soudu a dále dodal, že úkonem, proti němuž je možno brojit správní žalobou, je až případné rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby, neboť teprve tímto může být zasaženo do právní sféry stěžovatelky. Stěžovatelky ve vztahu k záhlaví uvedeným rozhodnutím přednesly Ústavnímu soudu ne zcela zřetelnou argumentaci, z níž lze v zásadě dovodit jejich nesouhlas s právními závěry obou soudů. Domnívají se, že městský soud odmítl jejich žalobu pro nepřípustnost z důvodu, že se stěžovatelky v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 7 Ca 165/2004 domáhaly svého práva žalobou proti zrušení předmětného sdělení k ohlášení a tím měly i prostor k uplatnění svých práv vyplývajících jim ze stavebního zákona. V této souvislosti stěžovatelky namítají, že městský soud ve svém rozhodnutí již však nepřihlédl ke skutečnosti, že v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ca 165/2004 byla jejich žaloba dne 24. 1. 2005 odmítnuta pro nepřípustnost. Nejvyšší správní soud se s výše uvedenou námitkou dle stěžovatelek náležitě nevypořádal, když pouze konstatoval, že se jedná o samostatné soudní řízení, nepodléhající hodnocení v řízení o projednávané věci. Ústavní soud předesílá, že není, jak ustáleně judikuje, další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů; přirozeně je povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud do takto vymezené pravomoci vstupuje - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny je garantováno právo na ochranu před zásahem do subjektivního práva mocenským aktem státu, tedy aktem vydaným ve veřejnoprávní sféře příslušným orgánem vůči adresátům takového aktu. Stanoví se, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Obecně se tak lze dovolat ochrany svých práv, a to stanoveným postupem. Je tedy zřejmé, že osoba dovolávající se zásahu do práv musí nositelem takových práv - a to věcných nebo procesních - být, a pak může využít zákonem stanovený postup k jejich ochraně. Postup, jakým se lze dovolat ochrany svých veřejných subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo rozhodnutím orgánu veřejné správy, stanoví § 65 a násl. s. ř. s. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se může (je legitimován k podání žaloby) ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Ochrana takto poskytovaná veřejným subjektivním právům však není neomezená. Již uvedené ustanovení čl. 36 odst. 2 o.s.ř. Listiny připouští - s výhradou, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny - možnost výjimek z obecné přezkumné správně soudní pravomoci. Některá rozhodnutí orgánu veřejné správy proto mohou být na základě výjimek stanovených výslovně zákonem z přezkoumání vyloučena. Rovněž soudní řád správní stanoví, že žalobce je legitimován jako účastník správního řízení brojit proti rozhodnutí ve smyslu zákonné definice vymezené v § 65 odst. 1 a 2 s. ř. s. nikoli bez výjimky, neboť dle ustanovení § 68 písm. e) s. ř. s. se nelze domáhat ochrany žalobou proti rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. V projednávané věci se jedná o použití ustanovení § 70 a) s. ř. s., které vylučuje ze soudního přezkumu úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími ve smyslu shora uvedené definice, tj. úkony, které nezasahují sféru práv (byť z formálně právního hlediska jako rozhodnutí označeny jsou). V dané věci rozhodnutím žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy ve smyslu § 112 zákona o hlavním městě Praze, kterým byl pozastaven výkon sdělení k ohlášení reklamního zařízení v rámci tzv. dozorčího práva (jímž žalovaný dohlíží na to, zda rozhodnutí, usnesení nebo jiná opatření orgánů městských částí v přenesené působnosti jsou mimo jiné v souladu s právními předpisy), byla jednak předběžně řešena ot