II.ÚS 4555/12

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítla porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně žalovala Martinu Helánovou (dále jen "žalovaná") o nahrazení projevu vůle s uzavřením kupní smlouvy, jejíž obsah byl specifikován v petitu žaloby. Šlo o to, že stěžovatelka spolu se svým manželem na jedné straně uzavřela se žalovanou na straně druhé smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Protože na jejího manžela byl prohlášen konkurz, došlo v důsledku toho k zániku společného jmění. Z této skutečnosti dovozovala svoji aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby. Okresní soud Brno - venkov ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, a to jednak z toho důvodu, že stěžovatelka nebyla samostatně aktivně legitimována k podání žaloby a dále také proto, že nebyla zaplacena dohodnutá kupní cena ve smyslu smlouvy o budoucí kupní smlouvě.

K odvolání stěžovatelky v této věci jednal odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl jako další důvod pro zamítnutí žaloby nemožnost plnění sjednaného v dohodě o budoucí kupní smlouvě. Tato totiž byla uzavřena až po prohlášení konkurzu na manžela stěžovatelky, kterýmžto aktem došlo k zániku společného jmění manželů. Pokud smlouva o budoucí kupní smlouvě obsahovala ujednání o nabytí předmětu smlouvy do společného jmění manželů, šlo o sjednání plnění, které bylo nemožné a šlo tudíž o neplatnou smlouvu.

Stěžovatelka ještě podala dovolání, které bylo odmítnuto shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné a to z toho důvodu, že nesplňovalo požadavky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Bylo tomu tak proto, že stěžovatelka v dovolání napadla pouze jeden z důvodů zamítnutí žaloby a to neplatnost dohody o budoucí kupní smlouvy pro nemožnost plnění, ale nenapadla nedostatek věcné aktivní legitimace. Proto i kdyby se soud zabýval takto nastolenou právní otázkou, nemohlo by se její řešení promítnout do poměrů stěžovatelky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně vysvětluje svůj právní názor na předmět sporu a postupně zpochybňuje závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Vytýká jim formalistický přístup k výkladu práva zejména ve vztahu k obsahu smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kterou považuje za platnou minimálně v té části, která se týká jí. Z toho pak dovozuje svoji aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby a odmítá závěr o nemožnosti dohodnutého budoucího plnění. Zpochybňuje také závěr soudu prvního stupně o nezaplacení dohodnuté kupní ceny. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušit všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky jsou námitky proti hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů, není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Samotný nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a to ani, kdyby se s ním neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich skutkových závěrů, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud ověřil ze spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 4 C 108/2004, který si k tomu účelu vyžádal, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.