II.ÚS 4624/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4624/12 ze dne 10. 12. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ACT FAST, s.r.o., IČ: 45353698, se sídlem Karlovarská 70, 323 00 Plzeň, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, č. j. 5 Afs 39/2012-22, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2012, č. j. 10 Af 221/2011-35, a potvrzením vyúčtování odvodu z elektřiny ze slunečního záření, vydaným Finančním úřadem v Českých Budějovicích, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podaným návrhem podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá zrušit v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, a krom nich též potvrzení vyúčtování, vydaná Finančním úřadem v Českých Budějovicích podle ust. § 235 odst. 1 daňového řádu, kterými byla uložena plátci daně, obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., povinnost strhnout a odvést stěžovatelce odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 26% z výkupní ceny za měsíce srpen 2011 ve výši 404.203 Kč (z výkupní ceny 1.558.010,27 Kč bez DPH), září 2011 ve výši 332.459 Kč (z výkupní ceny l.28l.820,20 Kč bez DPH), říjen 201 l ve výši 264.065 Kč (z výkupní ceny l.0l7.845,86 Kč bez DPH). Cítí se jimi být poškozena na svých základních právech, konkrétně právu na spravedlivý proces, právu vlastnit majetek a právu podnikat, garantovaných čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Listiny a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatelka je výrobcem elektřiny ze slunečního záření, kterou dodává obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s. Dle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), ve znění novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb., je stěžovatelka jako poplatník povinna odvádět od 1. 1. 2011 z prodané elektřiny odvod ve výši 26% z výkupní ceny. Odvod je vyúčtován odběratelem - akciovou společností E.ON Distribuce - jakožto plátcem odvodu a po jeho srážce z nároku poplatníka odveden přímo správci daně. Takto plátce vyúčtoval stěžovatelce odvod z elektřiny vyrobené v lednu až červenci 2011, příslušnou sumu strhl z ceny elektřiny dodané v srpnu, září a říjnu toho roku a odvedl ji správci daně. Stěžovatelka reagovala žalobou, kterou se po krajském soudu domáhala zrušení platebních výměrů, jimiž správce daně uložil plátci (E.ON Distribuce, a. s.) povinnost výše uvedený odvod strhnout stěžovatelce z výkupní ceny a odvést jej na daňový účet. Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl s tím, že nebyly splněny podmínky řízení. Stěžovatelka požadovala zrušit nespecifikované platební výměry na srážkovou daň, jejímž plátcem je E.ON Distribuce, a. s.. Žádný takový výměr však vydán nebyl a pro jeho vydání ani nebyl vzhledem k úpravě srážkové daně v daňovém řádu prostor. Nebylo zde tedy žádné rozhodnutí, které by mělo být podle petitu zrušeno. Chyběl tak předmět řízení. Podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. V odůvodnění vyložil, že úprava srážkové daně je úpravou ve vztahu k postupu při vyměření daně podle § 139 a násl. daňového řádu speciální. Daňové řízení, jehož předmětem je odvod za elektřinu ze slunečního záření, je vedeno pouze s plátcem daně, a jako účastníci v něm proto vystupují pouze správce daně a plátce daně, poplatník odvodu nikoliv. Správce daně není v případě srážkové daně povinen vydávat platební výměr. Neodchyluje-li se plátcem vyúčtovaná částka od té, jež má být sražena a odvedena, správce daně nevydává platební výměr, pouze potvrdí plátcem podané vyúčtování. Platební výměr podává jen v případě nesprávného vyúčtování odvodu. V tom případě je platební výměr doručován pouze plátci, který jedině má dle daňového řádu právo napadnout jej odvoláním. Poplatník daně toto oprávnění nemá; pokud s výší sražené daně nesouhlasí, může využít speciálního postupu dle § 237 a násl. daňového řádu (požádat plátce o vysvětlení a v případě nesouhlasu s jeho postupem podat k příslušnému správci daně stížnost). Pokud stěžovatelce nesvědčilo právo brojit opravnými prostředky proti rozhodnutím v řízení u srážkové daně, jejichž prostřednictvím jsou ukládána práva a povinnosti pouze plátci, z důvodu absence aktivní legitimace nemohla podat ani žalobu. Krajský soud proto nepochybil, pokud ji odmítl. Stěžovatelka s tím nesouhlasí. Obsáhlou stížností, kterou dodatečně ještě celkem pětkrát doplnila, brojí jednak proti rozhodnutím správních soudů a jednak proti postupu správce daně, který potvrdil sraženou daň. Konkrétně Nejvyššímu správnímu soudu vytýká překvapivost jeho rozhodnutí. Ačkoliv vycházeli ze stejných skutečností, krajský soud dovodil neexistenci napadených rozhodnutí, naproti tomu kasační soud nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky. Oba správní soudy pak stěžovatelce odepřely spravedlnost. Krajský soud tím, že v neexistenci napadených platebních výměrů shledal neodstranitelnou překážku řízení, místo aby stěžovatelku upozornil na § 235 odst. 1 daňového řádu a ta mohla svou žalobu upravit a petit nasměrovat proti potvrzení vyúčtování. Nejvyšší správní soud pak odepřel spravedlnost v důsledku svého výkladu o postavení poplatníka v řízení týkajícím se srážkové daně. Podle přesvědčení stěžovatelky je to právě poplatník (tedy v daném případě ona), z jehož majetku je daň placena, a plátce je toliko prostředníkem mezi ním státem. Rozhodnutím (potvrzením vyúčtování) se zasahuje především do práv poplatníka, bylo proto namístě se odchýlit od doslovného znění daňového řádu a výkladem dle smyslu a účelu příslušných ustanovení dovodit, že stěžovatelka účastníkem daňového řízení být měla, a tudíž jí svědčila i aktivní legitimace k podání žaloby. Konečně správní soudy dle stěžovatelky nevzaly do úvahy celkový kontext její žaloby. Ustanovení § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. totiž provází od samého počátku pochybnosti stran jejich ústavní konformity. Stěžovatelka proto chtěla dosáhnout konkrétní kontroly ústavnosti těchto ustanovení ve vazbě na její individuální případ, ale současně i jejich kontroly abstraktní. Žádá proto, aby tuto kontrolu provedl Ústavní soud. Je si vědoma, že tak již učinil v řízení sp. zn. Pl. ÚS 17/11, když nálezem zamítl návrh na zrušení této části zákona č. 180/2005 Sb. Nicméně skutková zjištění Ústavního soudu, na nichž byly jeho závěry postaveny, nereflektovaly skutečný stav, neboť informace poskytnuté k věci vládou a Energetickým regulačním úřadem byly nesprávné. K tomu stěžovatelka připojila podrobnou argumentaci, kde rozebírá otázku retroaktivity předmětné právní úpravy, otázku legitimního očekávání výrobců elektřiny ze slunečního záření, porušení principu proporcionality, diskriminační charakter odvodů, atd. Rozebírá obsah podkladů, které byly Ústavnímu soudu poskytnuty pro účely uvedeného plenárního řízení, a zpochybňuje jejich správnost. Tvrdí, že odvody mají konkrétně v jejím případě likvidační, rdousící efekt a je připravena to prokázat. Pokud jde o zmiňovaná doplnění včetně četných příloh, všechna upřesňovala či rozšiřovala námitky týkající se ústavnosti zákona č. 180/2005 Sb. Zákon o Ústavním soudu v § 43 odst. 2 písm. a) rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení. Ústavní soud ve svých rozhodnutích stále opakuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu hmotného i procesního správního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů.