II.ÚS 467/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 467/14 ze dne 26. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Macko, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou Ph.D., advokátem, se sídlem Kuzina 169, 679 76 Drnovice, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 29 Cdo 505/2011-188, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2010, č. j. 8 Cmo 84/2010-161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2009, č. j. 7 Cm 51/2006-122, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 406/2008-70, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 6. února 2014 a která byla doplněna podáním ze dne 25. února 2014, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. prosince 2009, č. j. 7 Cm 51/2006-122, jemuž předcházel rozsudek pro zmeškání ze dne 29. srpna 2006, č. j. 7 Cm 51/2006-16, který byl však posléze zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 406/2008-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení směnečného peníze ve výši 1,318.896 Kč s příslušenstvím od 9. května 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 4.396,50 Kč. 3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2010, č. j. 8 Cmo 84/2010-161, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se s odkazem na čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "směnečný zákon"), ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož směnka vystavená na částku 48.000 USD, z níž žalobce dovozuje žalobou uplatněný nárok (dále jen "sporná směnka"), není platnou směnkou vlastní, neboť "část údajů, které tvoří povinný obsah směnečného prohlášení, je vyčleněna do samostatných rámečků tvořených nepřerušenými čarami" a netvoří tak "souvislý text obsahující všechny podstatné náležitosti projevu vůle směřujícího ke vzniku směnečného závazku, který by byl zároveň kryt podpisem zavazující se osoby". K tomu doplnil, že stejně tak je "v samostatném rámečku" umístěn i výstavcův podpis, který z tohoto důvodu "nekryje veškeré údaje obsažené v předmětné listině". Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého by v posuzovaném případě byla samostatným důvodem pro zamítnutí směnečné žaloby i skutečnost, že žalobce požaduje přiznat plnění ze směnky v tuzemské měně, ačkoli sporná směnka byla vystavena v amerických dolarech (USD) a obsahuje ve smyslu čl. I. § 41 odst. 3 směnečného zákona doložku o efektivním placení v cizí měně (USD). 4. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 29 Cdo 505/2011-188, zamítnuto jako nedůvodné, když dovolací soud otevřel meritornímu přezkumu výklad čl. I. § 41 a čl. I. § 75 směnečného zákona. V otázce tzv. rámečků na směnce (výklad čl. I. § 75 směnečného zákona) s poukazem na svoji předchozí judikaturu (rozsudek ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010) konstatoval, že závěr odvolacího soudu je nesprávný. Zdůraznil, že v situaci, kdy z podoby směnky, o jejíž zaplacení v označené věci šlo, byla zřejmá celková vzájemná souvislost i logická návaznost jednotlivých, byť řadou svislých a vodorovných čar rozdělených doložek směnečné listiny, která obsahovala veškeré náležitosti požadované zákonem (tedy v situaci, kdy nešlo pouze o náhodný shluk jednotlivých doložek bez vzájemné jazykové souvislosti, ale o určitý ucelený text, jehož obsahem je směnečné prohlášení), nepovažoval Nejvyšší soud z hlediska závěru o platnosti takové směnky za významné, že některé údaje (včetně podpisu výstavce) byly na směnce umístěny do rámečků (nebylo-li současně možné dovodit, že by význam rámečků spočíval právě ve vyloučení těchto údajů z textu listiny). V otázce úhrady směnky s doložkou o efektivním placení v cizí měně se však již s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil, přičemž uvedl, že jestliže výstavce směnky při jejím vystavení ve smyslu čl. I. § 41 odst. 3 směnečného zákona určil, že na směnku má být placeno jen v určité měně (tzv. doložka o efektivním placení v cizí měně), účastníci směnečného vztahu možnost jednostranné volby měny, v níž bude plnění na směnku poskytnuto, nemají. Směnku je v takovém případě nutné, jak plyne z citovaného ustanovení, zaplatit výhradně v měně určené výstavcem. Jinak řečeno, obsahuje-li směnka doložku o efektivním placení v cizí měně, směnečný dlužník nemá při splatnosti směnky možnost zprostit se svého závazku plněním v tuzemské měně a stejně tak ani majitel směnky není po její splatnosti oprávněn dlužníkovi, který je s placením směnky v prodlení, určit, že směnečný peníz má být zaplacen v jiné měně, než na kterou směnka zní. Vzhledem k tomu, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu bylo postaveno na obou závěrech, přičemž jeden z nich se ukázal jako správný, nemohlo vést dovolání žalobce ke zrušení tohoto rozhodnutí. II. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Stěžovatel se nejprve podrobně vyrovnává s problematikou zrušení rozsudku pro zmeškání. V této souvislosti obecným soudům vytýká celou řadu pochybení od nevyhovění důkazním návrhům v podobě opomenutých důkazů, přes nesprávný postup odvolacího soudu, který na základě odlišného hodnocení důkazů změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by však soudem prvního stupně provedené důkazy zopakoval (k tomu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 3725/10), až po umožnění zneužití práva, až po nesprávný postup při hodnocení. Vyslovuje přesvědčení, že vydaný rozsudek pro zmeškání neměl být odvolacím soudem zrušen, neboť žalovaný nezmeškal jednání z omluvitelných důvodů, resp. jím posléze uváděná omluva byla dle názoru stěžovatele účelová. Pokud byl rozsudek pro zmeškání zrušen, znamená usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 406/2008-70, zásah do práva na spravedlivý proces. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 377/10, v němž se rovněž jednalo o změnu usnesení o zrušení rozsudku pro zmeškání v odvolacím řízení. 6. Ve vztahu k věci samé brojí stěžovatel proti závěru, na němž byla zamítavá rozhodnutí postavena, a to, že s ohledem na obsah směnky bylo možné uložit povinnost na zaplacení směnečného peníze pouze v USD. V rámci doplnění ústavní stížnosti blíže rozvádí svoje námitky vůči závěrům Nejvyššího soudu, přičemž podává vlastní výklad čl. I. § 41 zákona směnečného a obecným soudům současně vytýká příliš extenzivní a formalistický přístup k věci. Obecným soudům dále vytýká, že porušily zásadu projednací, pokud se otázkou měny, v níž má být směnečný peníz uhrazen, vůbec zabývaly. Tuto otázku totiž nenastolil stěžovatel jakožto žalobce a žalovaný ji neuplatnil jako svoji obranu, přestože tento způsob obrany byl zcela a pouze v dispozici žalovaného. K tomu dodává, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací jako hlavní důvod pro zamítnutí žaloby uváděly rozčlenění textu směnky do rámečků a otázku měny směnečného peníze zmiňovaly pouze okrajově. Pakliže následně dovolací soud postavil svoje rozhodnutí pouze na tom, že mělo být žalováno v důsledku doložky efektivního placení pouze na zaplacení v USD, jednalo se dle názoru stěžovatele o překvapivé rozhodnutí. Stejně překvapivé jsou však i předchozí rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu, neboť přesvědčení stěžovatele o správnosti žaloby ve vztahu k měně plnění bylo založeno již prvním rozsudkem vydaným v řízení, jímž byl rozsudek pro zmeškání. III. 7. Ústavní soud na úvod připomíná, co již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. 8. Argumentaci stěžovatele a obsah ústavní stížnosti lze rozděli