II.ÚS 478/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 478/07 ze dne 14. 6. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem se sídlem Třešť, Tovární 337, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 2. 2005, č. j. 11 T 424/2004-2505, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2005, č. j. 3 To 417/2005-2686, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, č. j. 5 Tdo 956/2006-2749, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 2. 2007 a i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované Listinou základních práv a svobod, a zásada vázanosti soudu zákonem. Z obsahu spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 11 T 424/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatel byl spolu s dalším obviněným V. L. uznán rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 2. 2005, č. j. 11 T 424/2004-2505, vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. z., kterého se dopustil jako jednatel obchodní společnosti ŘEMSTAVO Dačice, s.r.o., jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině tohoto rozsudku, dále trestným činem předlužení podle § 256c odst. 2 tr. z., který spáchal jednáním uvedeným pod bodem II. výroku o vině uvedeného rozsudku, a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.z., jehož se dopustil jednáním popsaným pod bodem III. výroku o vině. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků, za současného uložení dohledu probačního úředníka a povinnosti nahradit ve zkušební době škodu, kterou způsobil trestnou činností. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu 5 let a peněžitý trest ve výši 250.000,-Kč. Oproti tomu byl podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu spáchání dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dle bodů II/1 až II/12, II/37, II/52 a II/53 obžaloby. Dále byl podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu spáchání dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dle bodů II/28, II/29, II/33, II/44, II/48, II/49 a II/54 obžaloby. O odvolání stěžovatele (i spoluobviněného L. a poškozeného L. B.) rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 12. 2005, č.j. 3 To 417/2005-2686, a to stran stěžovatele tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině uvedeném pod bodem I., ve výroku o vině pod bodem III. a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu ohledně něho rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák., kterého se spolu s obviněným L. dopustil jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že jako jednatelé ŘEMSTAVO Dačice, s.r.o., nejpozději dne 13. 5. 2002 nesplnili svou zákonnou povinnost, která jim je dána zákonem o konkurzu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., a na jmenovanou obchodní společnost v té době nepodali návrh na prohlášení konkurzu, ačkoli věděli, že společnost již od roku 2001 má více věřitelů a není schopna plnit své splatné závazky, navíc nejpozději od uvedeného data věděli, že společnost je předlužená a že splatné závazky přesáhly hodnotu jejího majetku a tento stav nelze zvrátit. Stěžovatel byl dále uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.zák., kterého se dopustil jednáním popsaným bod body III/1 až III/29, a III/34 až III/37 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Za to a za trestný čin předlužení podle § 256c odst. 2 tr.zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem II. nedotčen, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu 5 let. Na druhé straně byl spolu s obviněným L. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek uvedený pod bodem II/19 obžaloby, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Stěžovatel i obviněný L. podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Stěžovatel své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2006, č. j. 5 Tdo 956/2006-2749, obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatel napadl rozsudky soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu nesouhlasí s jeho závěrem, že dovolací námitky se nevztahují k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. b) tr.ř. Má za to, že dovolací důvod naplněn byl a dovolání mělo být přezkoumáno. Dle něj měl dovolací soud posoudit zjištěný skutkový stav komplexně ze všech důkazů, tedy i těch, které svědčily ve prospěch obviněných. Správným posouzením těchto důkazů mělo být zjištěno, že se skutek nestal. Ve vztahu k rozsudkům soudů obou stupňů stěžovatel namítá, že ohledně pohledávek společnosti RAAB KARCHER STAVIVA, a.s., se v seznamu faktur nachází faktura č. 2100070492 na zboží v hodnotě 50.977,-Kč, která ovšem ve skutečnosti neexistuje. Stěžovatel dále namítá, že byl odsouzen spolu se spoluobviněným L. za skutky, jichž se vůbec neúčastnil a o nichž se dozvěděl až v době vyšetřování. Má za to, že k individuálnímu posouzení viny nestačí pouhá skutečnost, že zatímco jeden z jednatelů jednal, druhý měl obecné tušení, že se jedná. Stěžovatel je přesvědčen, že oba soudy nerespektovaly zásadu "v pochybnostech ve prospěch" a porušily tak zákonem uloženou povinnost prokázat vinu bez pochybností. Od počátku vyšetřování tvrdil a prokazoval, že situace společnosti, jejímž byl jednatelem, nebyla taková, jak interpretoval znalecký posudek. Dle něj existovaly reálné možnosti podstatného zlepšení ekonomické situace společnosti. Tyto důkazy byly soudem provedeny, ale neodrazily se v konečném výsledku, přestože vyvolávají důvodnou pochybnost o jeho vině. Soudy vyhodnotily subjektivní stránku trestného činu podle skutečností, které v době, kdy měl být čin spáchán, nebyly známy. Soudy měly tedy přihlédnout k tomu, že v dané době existovala možnost ekonomickou situaci vylepšit očekávanými příjmy. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jež není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani judikaturou Ústavního soudu. Má za to, že k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo, a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Krajský soud v Českých Budějovicích upozornil na to, že námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v rámci své obhajoby v řízení před soudy a oba soudy na ně reagovaly a podrobně se k nim vyjádřily. Navrhl ústavní stížnost odmítnout. Okresní soud v Jindřichově Hradci zcela odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vyjádření účastníků neobsahují žádné skutečnosti, k nimž by Ústavní soud při svém rozhodování přihlížel, a pro něž by bylo nutno je zasílat stěžovateli k replice. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na soudní řízení a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Co se týče napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že měl jeho dovolání projednat věcně, byť směřovalo do skutkových zjištění. Komplexním posouzením všech důkazů, tedy i těch, které svědčily ve prospěch obhajoby, by dle stěžovatele musel soud dospět k závěru, že se skutek nestal. Stěžovatel se tak fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější závěr. Taková funkce však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud existenci tohoto dovolacího důvodu posoudil jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění usnesení o dovolán