II.ÚS 529/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 529/13 ze dne 19. 6. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele TEREX USA, LLC (podnikajícího jako Terex Cranes Wilmington), se sídlem Nyala Farm Road 200, Westport, Connecticut 06880, Spojené státy americké, zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem v advokátní kanceláři Glatzová & Co., s. r. o., se sídlem v Praze 1, Husova 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2013 č. j. KSPH 39 INS 20541/2012 - B - 33 (o hlasovacím právu stěžovatele), spolu s návrhem na přednostní projednání věci, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti ze dne 30. ledna 2013, doručené Ústavnímu soudu dne 6. února 2013, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že "usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2013 o nepřiznání hlasovacích práv stěžovateli zachyceným v protokolu ze schůze věřitelů konané dne 11. ledna 2013 (č. j. KSPH 39 INS 20541/2012 - B - 33) v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 20541/2012 bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, a aby proto toto usnesení zrušil". Současně navrhl, aby se Ústavní soud ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") usnesl, že věc je naléhavá. 2. Stěžovatel byl jako věřitel účastníkem insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") s dlužníkem BEMARMARA CONSULTING a. s. (dříve BAEST a. s.) pod výše uvedenou spisovou značnou. Do insolvenčního řízení stěžovatel jako věřitel č. 59 přihlásil svou pohledávku ve výši 523 911 529,41 Kč, a to z titulu náhrady škody, která mu měl být způsobena vadným plněním ze strany dlužníka (pozn.: jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel se úhrady dané pohledávky domáhá soudní cestou ve státě Delaware, USA). Dne 11. 1. 2013 insolvenční správce v přezkumném jednání popřel předmětnou pohledávku, resp. uznal ji jen do výše 1 Kč, a to s odůvodněním, že tato pohledávka nebyla prokázána, resp. nevznikla. Dlužník danou pohledávku popřel zcela z důvodů uvedených v jeho vyjádření ze dne 22. 11. 2012 (pozn.: správně zřejmě ze dne 11. 12. 2012), nalézajícím se na č. l. B-10 jako příloha č. 7, a totéž učinil i věřitel č. 4. 3. Schůze věřitelů, jež se konala bezprostředně po ukončení přezkumného jednání, nepřijala stěžovatelův návrh na přiznání hlasovacího práva a insolvenční soud podle § 51 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli hlasovací právo nepřiznává, což zdůvodnil jednak tím, že v popření pohledávky zaznívá velmi závažná argumentace, a stěžovatel neměl ovlivňovat chod insolvenčního řízení, a proto že respektuje usnesení schůze věřitelů, dále pak se insolvenční soud odvolal na vyjádření dlužníka s tím, že v něm měly zaznět "závažné a celkem logické důvody" ohledně popření pohledávky. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že společně se svou sesterskou společností Terex Cranes Germany GmbH přihlásil pohledávky, které představují více než 91 % veškerých pohledávek přihlášených do daného insolvenčního řízení. Insolvenční správce však tyto popřel prakticky bez jakékoliv právní argumentace, schůze věřitelů pak hlasy odpovídajícími 2 % přihlášených věřitelů zamítla jeho návrh na přiznání hlasovacích práv, aniž by mohl přednést argumenty stran existence přihlášených pohledávek, a insolvenční soud pak rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno, přičemž mu upřel možnost vyjádřit se. Zcela tím vychýlil rozhodovací poměry, kdy o osudu insolvenčního řízení měli rozhodovat věřitelé, kteří mají 1,86 % z celkového počtu přihlášených pohledávek, z nichž více než 80 % náleží společnosti RAHAMA s. r. o., která nabyla pohledávku od jediného akcionáře dlužníka jen 4 dny před konáním schůze věřitelů, jež byla založena pouhé 2 měsíce před podáním insolvenčního návrhu, a kterou i insolvenční soud označil za nedůvěryhodnou, a nepovolil její zvolení za člena věřitelského výboru. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje na majetkové přesuny učiněné dlužníkem na společnosti s ním majetkově a personálně propojené, přičemž v důsledku upření hlasovacích práv byl on a další nezávislé osoby zbaveni členství ve věřitelském výběru, a tím prý byla znemožněna objektivní revize smluvních vztahů dlužníka. 5. Dále stěžovatel upozorňuje, že insolvenční soud, aniž by se důvody popření jeho pohledávky zabýval, pouze konstatoval, že v popření pohledávky věřitele č. 71 (nikoliv tedy jeho pohledávky) dlužníkem i věřitelem zaznívá velmi závažná argumentace a že má za to, že by tento věřitel neměl nadále ovlivňovat chod insolvenčního řízení, a nebylo by spravedlivé mu přiznat právo hlasu, a že proto plně respektuje usnesení schůze. Insolvenční soud však neučil jediný úkon ke zjištění cizího práva, kterým se pohledávky řídí, ač k tomu je podle § 53 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, povinen, kromě toho mu neumožnil vyjádřit se k důvodům popření uvedených dlužníkem s tím, že při popíracím úkonu dlužníka i insolvenčního správce je jejich povinností, aby zdůvodnili popření pohledávky způsobem, který by měl být určitý a srozumitelný. 6. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že insolvenční soud porušil jeho ústavně zaručená práva flagrantním způsobem, když se jako předběžnou otázkou nezabýval existencí pohledávek, neodůvodnil své rozhodnutí, kterým mu nepřiznal hlasovací práva, odmítl se zabývat přezkumem důvodů popření, nepřihlédl k důkazům a argumentům uvedeným v návrhu na přiznání hlasovacích práv, včetně stanoviska americké advokátní kanceláře Reed Smith LLP, a ani mu neumožnil v průběhu schůze věřitelům se k argumentům dlužníka vyjádřit a neučinil, jak už bylo zmíněno, opatření ke zjištění cizího práva. 7. Je-li namítán nedostatek odůvodnění usnesení o nepřiznání hlasovacích práv, stěžovatel se dovolává judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezů ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357) a ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219) s tím, že všechny relevantní argumenty a důkazy poskytl insolvenčnímu soudu, a vzhledem k tomu, že se pohledávky řídí cizím právem, nechal zpracovat již zmíněné právní stanovisko, které potvrzuje existenci a oprávněnost jeho pohledávek, neboť podle něj má vůči dlužníkovi z titulu náhrady škody právo na náhradu nákladů, které vynaložil na komplexní akci na opravu a výměnu vadných jeřábových komponentů dodávaných dlužníkem. Mezi důkazy pak patří mimo jiné objednávky a faktury jeřábových komponentů, jejichž vady zapříčinily vznik pohledávek, všeobecné nákupní podmínky, 3 posudky a interní zpráva analyzující vady jeřábových komponentů, jakož i znalecký posudek poradenské společnosti Berkeley Research Group, LLC. o výši škody. Insolvenční soud se tím vůbec nezabýval, resp. z jeho úvah není patrno, z jakých právních úvah vycházel a jaké důvody ho vedly k tomu, že mu nepřiznáním hlasovacích práv znemožnil účast na insolvenčním řízení. 8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na princip rovnosti účastníků řízení, případně "rovnosti zbraní", a tvrdí, že se uplatní i na dané rozhodování. I když totiž napadené usnesení má procesní charakter a pro insolvenční soud není závazné, má za následek velice podstatné a závažné omezení vlivu věřitele na insolvenční řízení, přičemž hlasovací práva spolu s právem na výtěžek ze zpeněžení majetku jsou jedinými právy, která mu z původního majetkového práva zbývají. Dané rozhodnutí má podléhat totožným zákonným požadavkům jako jakékoliv jiné rozhodnutí soudu. Věřiteli nemůže být upírána možnost se k argumentům dlužníka vyjádřit, protože tyto se zcela zásadním způsobem promítají do úvahy soudu ve vztahu k meritornímu rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv [v tomto ohledu se stěžovatel dovolává nálezu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) mutatis mutandis]. 9. Stěžovatel konečně tvrdí, že insolvenční soud je povinen zabývat se důvody popření sporné pohledávky, a to v rozsahu, v němž byl popěrný úkon zpochybněn dotčeným věřitelem, přičemž správným postupem má být osvědčení a předběžné posouzení oprávněnosti pohledávky, resp. popěrného úkonu, jak má plynout z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2494/09 a ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2514/09 (dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel poukazuje na povinnost insolvenčního soudu (coby garanta zákonnosti insolvenčního řízení) poskytovat ochranu subjektivním právům věřitelů. Nepřezkoumání důvodů popření znamená fakti