II.ÚS 56/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 56/05 ze dne 30. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Z. R., (procesní nástupkyně zemřelé stěžovatelky V. Ch.), právně zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2364/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 15 Co 141/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 3. 2003 sp. zn. 16 C 314/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížnost proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka V. Ch., která dle sdělení advokáta ze dne 12. 7. 2006 zemřela dne 15. 6. 2006. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 11. 2006 sp. zn. 32 D 929/2006 bylo potvrzeno. že dědici zůstavitelky ze zákona jsou obě její dcery - R. S. a Ing. Z. R. Dne 7. 1. 2007 byly Ústavnímu soudu doručeny plné moci obou pozůstalých dcer a dne 13. 2. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena schválená dohoda dědiců, z níž plyne, že majetek, který je předmětem ústavní stížnosti, nabývá Ing. Z. R. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem ze dne 14. 12. 1992 sp. zn. 4 C 119/92 zavázal Obvodní soud pro Prahu 3 stěžovatelku V. Ch. k povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, týkající se id. 2/9 nemovitostí, žalobkyním Š. Č. a J. B., neboť dospěl k závěru, že všechny účastnice řízení měly být v restitučním nároku uspokojeny rovnoměrně. Odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 1. 1994 sp. zn. 25 Co 609-611/93 rozsudek soudu I. stupně potvrdil s tím, že přesněji formuloval část vyhovujícího výroku a napadený rozsudek změnil ve výroku o uložení povinnosti vydat tentýž spoluvlastnický podíl. O dovolání podaném V. Ch. rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 10. 1998 sp. zn. 22 Cdo 593/98 tak, že rozsudky obou soudů zrušil a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 3. 2000 zamítl žalobu Š. Č. a J. B. jako nedůvodnou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2001 sp. zn. 18 Co 474/2000 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dovolání V. Ch. a Š. Č. byla jako opožděná odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. 28 Cdo 1422/2001, stejně jako byla odmítnuta i ústavní stížnost J. B. Na základě shora uvedeného vývoje podala V. Ch. žalobu, v níž tvrdila, že po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1994 sp. zn. 25 Co 609-611/93, uzavřely obě žalované kupní smlouvy ohledně svých spoluvlastnických podílů na sporných nemovitostech, a to s osobami blízkými, takže nebylo porušeno předkupní právo žalobkyně. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby bylo žalovaným Ing. V. M. a L. M. uloženo vydat jí id. 1/9 nemovitostí a žalovaným A. K. a D. K. uloženo vydat jí rovněž id. 1/9 nemovitostí. Podle žalobkyně nenabyly prodávající nemovitosti řádně soudním rozhodnutím, neboť toto rozhodnutí bylo v dovolacím řízení zrušeno a v dalším průběhu soudního řízení již nedošlo k vydání rozhodnutí, podle něhož by Š. Č. a J. B. nemovitosti nabyly. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 3. 2003 sp. zn. 16 C 314/2002 byla žaloba zamítnuta. Soud odmítl názor, že kupní smlouvy, jimiž žalovaní získali své spoluvlastnické podíly k nemovitostem, jsou neplatné pro rozpor s § 424 občanského zákoníku,neboť účastníci smluv právem vycházeli z pravomocných rozhodnutí soudů, která v té době ještě nebyla zrušena dovolacím soudem. Neplatnost smluv nebyla soudem shledána ani v tom, že by převáděné nemovitosti nebyly řádně označeny a identifikovány, ani v tom, že na dohodě o vydání id. 2/9 nemovitostí není vlastnoruční podpis žalobkyně. Odůvodněnými nebyly shledány ani další námitky žalobkyně, které podle jejího názoru bránily platnosti a účinnosti kupních smluv - totiž, že došlo k obcházení zákona a k pochybení v řízení o vkladu do katastru nemovitostí, neboť s ní nebylo jednáno jako s účastnicí řízení. K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 15 Co 141/2003 tak, že potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Dle soudu odvolacího soud I. stupně aplikoval na správně zjištěný skutkový stav odpovídající právní předpisy, které také správně vyložil. Odvolací soud poukazoval na ustanovení § 159 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř. ") ve znění platném do 31. 12. 2000, podle něhož byl doručen účastníkům soudního řízení rozsudek, který již nebylo možno napadnout odvoláním, takže byl v právní moci a byl závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány. Proto mohly Š. Č. a J. B. realizovat své spoluvlastnické právo a převést své podíly na žalované, aniž by porušily zákon nebo jej obcházely nebo jednaly v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítala nesprávnost názoru odvolacího soudu na to, že dobrá víra není předpokladem nabytí vlastnického práva postupem podle § 243d odst. 2 o. s. ř. Zopakovala, že kupní smlouvy byly uzavřeny v rozporu se zákonem a s dobrými mravy, pouze účelově, s cílem znemožnit uspokojení nároku žalobkyně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2364/2003 dovolání odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění rozhodnutí kromě jiného uvedl, že obecné soudy měly na zřeteli právní úpravu uvedenou v ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř., podle něhož nemohou být novým rozhodnutím (vydaným po zrušení původního rozhodnutí dovolacím soudem) dotčeny právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení. Nelze přesvědčivě vytýkat odvolacímu soudu, že se nezabýval objasňováním a posuzováním dobré víry na straně žalovaných, neboť takový zákonný předpoklad není v ustanovení § 243d o. s. ř. zakotven. Stejně tak nelze vzhledem k obsahu a slovnímu znění ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. vytýkat, že soudy obou stupňů vycházely z právního názoru, že právní postavení fyzických osob nebo právnických osob, jež nejsou účastníky řízení, které bylo ovlivněno předchozím zrušeným rozhodnutím odvolacího soudu, zůstává nezměněno bez ohledu na to, jaký dopad má nové rozhodnutí na práva a povinnosti účastníků řízení. Obsah a slovní znění § 243d odst. 2 o. s. ř. nebrání výkladu, že třetí osoba je ustanovením § 243d o. s. ř. chráněna tak, jako by nabyla koupenou věc, jíž se týkalo zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu, od vlastníka věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh předchozích řízení a porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje především v tom, že soud I. stupně i soud odvolací se odmítly zabývat její námitkou ohledně materiální nevykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1994 sp. zn. 25 Co 609/93, posuzováním dobré víry na straně žalovaných a převodců při uzavírání kupních smluv a nesprávně postupovaly při hodnocení důkazů k účastenství stěžovatelky při vkladovém řízení u Katastrálního úřadu Praha-město. Stěžovatelka shledává zásadní porušení práva na soudní ochranu svého vlastnického práva v aplikaci ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. soudy všech tří stupňů. Soud I. stupně interpretoval ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. tak, že svým věcným obsahem dopadá na práva nabytá kterýmkoliv subjektem stojícím vně řízení, a to bez rozlišení, zda osoba jednala v dobré víře či nikoli. Bylo by tedy protismyslné zkoumat, zda jednali žalovaní v souzené věci při nabývání sporných spoluvlastnických podílů v dobré víře či nikoliv a z téhož důvodu je také lhostejné, zda žalovaní či jejich předchůdkyně měli povědomost o podaném dovolání nebo nikoliv. I kdyby totiž bylo prokázáno, že žalovaní o podaném mimořádném opravném prostředku věděli, nemohl by se projevit jakýkoliv jiný výklad ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud se s uvedenou interpretací v zásadě ztotožnil s tím, že ochrana třetích osob podle citovaného ustanovení není podmíněna existencí dobré víry. Nejvyšší soud použil historický výklad ustanovení § 243d odst. 2 a dospěl k závěru, že nelze vytýkat odvolacímu soudu, že se nezabýval objasňováním dobré víry na straně žalovaných, když žádný takový zákonný předpoklad není v ustanovení § 243d o. s. ř. zakotven. Stěžovatelka tvrdila a domáhala se provedení důkazů, které by prokázaly nedostatek dobré víry při uzavírání kupních smluv nejenom u nabyvatelů, ale především na straně převodců. Podle názoru stěžovatelky je účelem ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. zajištění právní jistoty osob, které na základě pravomocného rozsudku soudu vstoupily do právních vztahů, které mohou být dotčeny zrušením právě takového pravomocného rozsudku v rámci dovolání. Zákonodárce tak naplnil jednu ze základních zásad p