Ústavní soud II.ÚS 595/25

Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") v hlavním líčení nevyloučil členy senátu z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") v neveřejném zasedání stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítl.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že v dohodách o vině a trestu, které uzavřeli někteří další obžalovaní, byl stěžovatel označen jako spolupachatel trestné činnosti a bylo uvedeno jeho jméno. Přijal-li soud závěr o vině stěžovatele ještě před jeho odsouzením, jde o porušení presumpce neviny a rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Mucha proti Slovensku ze dne 25. listopadu 2021 č. 63703/19). Podle stěžovatele nebyl krajský soud při rozhodování věci nestranný a nepodjatý ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. srpna 2004 (N 121/34 SbNU 255) a porušil i požadavek čl. 4 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem. Stěžovatel neměl být označen za spolupachatele dříve, než bylo o jeho vině rozhodnuto, případně mělo být jeho jméno anonymizováno. V rozsudcích schvalujících dohody o vině a trestu ale krajský soud užil takové formulace, které vyvolávají dojem předčasného přijetí závěru o vině stěžovatele. Vrchní soud se se závěry krajského soudu zcela ztotožnil. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadená usnesení zrušit.

Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i dalšími podklady a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není obecným soudem dalšího stupně, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti.

Z usnesení krajského soudu se podává, že stěžovatel v závěrečné řeči před vynesením rozsudku ve věci samé vznesl návrh na vyloučení členů senátu 37 T, přičemž jeho argumentace byla zjevně stejná, jakou uvedl i v ústavní stížnosti. Krajský soud nejprve odkázal na § 30 odst. 1 trestního řádu k důvodům pro vyloučení soudce nebo přísedícího - s tím, že žádný ze členů senátu nemá vztah k věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům. Následně citoval dohody o vině a trestu, které se dotýkaly jednání stěžovatele, a konstatoval, že dohody byly uzavřeny pod sp. zn. 34 T 2/2023 dne 26. září 2023 a pod sp. zn. 54 T 10/2023 dne 19. října 2023, tedy jinými senáty ve zcela jiném složení, než v jakém bylo rozhodnuto o věci stěžovatele. Krajský soud citoval body 55-57 judikátu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého je porušením presumpce neviny, rozhoduje-li věc senát ve stejném složení, v jakém byly schváleny dohody o vině a trestu. Vrchní soud se zabýval (stěžovatelem neodůvodněnou) stížností v souladu s omezeným revizním principem, přezkoumal napadené usnesení i jemu předcházející řízení a ztotožnil se se závěrem krajského soudu v tom, že podjatost není možné automaticky dovozovat z rozhodování jiných senátů téhož soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje své námitky, s nimiž se obecné soudy řádně a ústavně konformním způsobem vypořádaly a pouhý nesouhlas stěžovatele s napadenými usneseními nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.