II.ÚS 617/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 617/15 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Terezy Čáňové, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem Rašínova 68, 760 01 Zlín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, č. j. 30 Cdo 5261/2014-466, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. října 2014, č. j. 59 Co 191/2014-383, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. března 2014, č. j. 40 C 134/2010-319, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Romana Chromka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í: I. 1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále pro porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. II. 2. Okresní soud ve Zlíně (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 40 C 134/2010-319, poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 14. března 2011, č. j. 40 C 134/2010-86, včetně na něj navazujícího rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále též "odvolací soud"), ze dne 13. července 2011, č. j. 59 Co 187/2011-139, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 3061/11 (N 138/66 SbNU 123), opětovně vyhověl žalobě, jíž se žalobce (Roman Chromek - vedlejší účastník řízení) domáhal proti žalované (stěžovatelka vystupovala v řízení jako druhá žalovaná), že je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. (dále též "předmětné nemovitosti"); ve vztahu k prvnímu žalovanému (Pavel Gregůrek) soud prvního stupně žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně stejně jako v předchozím řízení shledal jako absolutně neplatnou [dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")] smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, uzavřenou mezi žalobcem a prvním žalovaným dne 18. června 2001 (dále též "předmětná smlouva"), neboť jedno z jejích ujednání mělo charakter tzv. propadné zástavy (shodně s právní teorií tak rozhodoval Nejvyšší soud i ve svých rozhodnutích před přijetím rozhodnutí R 45/2009). Vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/11 se soud prvního stupně zabýval rovněž otázkou dobré víry žalované při nabytí předmětných nemovitostí. V této souvislosti po provedeném dokazování uzavřel, že "má-li být dobrá víra vykládána jako synonymum pro poctivost, čestnost, důvěryhodnost, pak v daném případě jednání žalované žádný z těchto objektivních a pak ani subjektivních rysů nenaplňuje." K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně na základě hodnocení (v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně specifikovaných) důkazů týkajících se okolností, za kterých si chtěla žalovaná pořídit vlastní bydlení. V této souvislosti se zabýval otázkou půjčení peněz matkou žalované, jednáním samotné žalované při koupi nemovitosti, kdy žalovaná neprojevila zájem prohlédnout si nemovitosti zevnitř, a to v situaci, kdy nemovitost byla zatížena věcným břemenem doživotního bydlení ve prospěch oprávněné (babičky žalobce). Při posuzování věrohodnosti výpovědi žalované soud prvního stupně zohlednil i okolnost, že žalovaná až po skončení výslechu při jednání dne 16. prosince 2013 (a k výslovnému dotazu právního zástupce žalobce) uvedla, že vedlejší účastník (původně se jednalo o prvního žalovaného, který po zamítnutí žaloby vůči němu začal vystupovat jako vedlejší intervent na straně žalované) je jejím tchánem. Stran hodnocení důkazů pak soud prvního stupně závěrem sumarizoval, že "[M]á-li být věc posouzena z hlediska spravedlnosti, a to jako základního korektivu interpretace aplikace právních norem, pak nelze než konstatovat, že nemůže být považováno za spravedlivé, aby neuhrazením částky 270.448 Kč nabyl vedlejší účastník majetek žalobce v tržní ceně převyšující 1.000.000 Kč, který převedl následně na třetí osobu hájící se dobrou vírou. Takovému jednání nemůže být poskytnuta ochrana a to s odkazem právě na ústavní principy a přirozeně právní hodnocení celého skutkového případu." 3. K odvolání žalované Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. října 2014, č. j. 59 Co 191/2014-383, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Předmětnou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva shledal jako absolutně neplatnou podle § 39 obč. zák., neboť ani před přijetím výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu R 45/2009 právní teorie a judikatura nepřipouštěly, aby následkem zajišťovacího převodu byl převod ve své podstatě trvalý, jímž by zajištěný věřitel uspokojil svoji pohledávku tím, že si ponechá předmět zajištění, resp. tento mu propadne, neboť právem věřitele bylo jen dosáhnout uspokojení z převedeného práva. Dále se odvolací soud - s ohledem na právní názor Ústavního soudu a odvolací námitky učiněné žalovanou - zabýval přezkumem prvoinstančního rozhodnutí z hlediska posouzení dobré víry žalované při uzavření předmětné kupní smlouvy s vedlejším účastníkem, avšak ani v tomto směru nezaznamenal žádné pochybení nalézacího soudu. Konstatoval, že "soud I. stupně ve svém souhrnu přijal logický závěr o nepřípustnosti, že se události udály tak, jak o nich provedené důkazy podaly zprávu. Závěr o nevěrohodnosti výpovědi žalované, dalších svědků a vedlejšího účastníka nezaložil soud prvního stupně na tom, že mezi žalovanou a vedlejším účastníkem je příbuzenský poměr, ale na hodnocení všech skutečností zjištěných z jednotlivých důkazů v jejich jednotlivosti a zvláště pak v jejich vzájemném kontextu, i toho, co z řízení vyplynulo. Žalovaná sice uvedla svůj vztah k vedlejšímu účastníkovi, avšak soud I. stupně v rámci volného hodnocení důkazů opodstatněně přihlédl k tomu, že tento přiznala až na výslovný dotaz zástupce žalobce, žalovaná ničeho o příbuzenském vztahu nezmínila nejen v prvním řízení před soudem prvního stupně, ale ani v dalším prvostupňovém řízení ve svých písemných podáních, v nichž vylíčila okolnosti uzavření kupní smlouvy... Vycházeje ze skutečnosti, že okolnosti uzavření kupní smlouvy vylíčené žalovanou se na základě provedeného dokazování ukázaly být nevěrohodnými z hlediska jejich pravdivosti, soud prvního stupně nepochybil ve svém závěru, že dobrou víru představující synonymum pro poctivost, čestnost, důvěryhodnost jednání žalované z objektivní ani subjektivní stránky nenaplňuje." 4. Následné dovolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, č. j. 30 Cdo 5261/2014-466, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud se obšírně zabýval námitkami žalované, ale neshledal, že by odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, anebo že by se při posuzování právně významných okolností odklonil od jeho judikatury vztahující se k řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka. Nejvyšší soud konstatoval, že sama skutečnost, že žalovaná s hodnocením důkazů odvolacím soudem a s jeho právním posouzením věci nesouhlasí, a že v dovolání předkládá svou skutkovou verzi právně rozhodných okolností a svůj právně kvalifikační závěr plynoucí z užití jiné optiky pohledu na věc, přirozeně přípustnost jejího dovolání ještě nezakládá. Podstatné pro posouzení věci bylo, jednak že ujednání o propadné zástavě není právem aprobováno a jednak, že v řízení nebylo prokázáno s ohledem na všechny konkretizované okolnosti věci, že by žalovaná byla při nabytí nemovitosti v dobré víře. II. 5. Stěžovatelka v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a okolnosti sporu. Poté se věnuje rozboru pochybení, kterých se měly dopustit obecné soudy. V prvé řadě uvádí, že soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušné normy podústavního práva, když navíc jsou závěry v nich obsažené v rozporu s nálezy Ústavního soudu [poukazuje např. na nálezy s