Ústavní soud II.ÚS 658/24

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie.

Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky tak, že se žaloba, aby jí vedlejší účastník zaplatil částku 9 789 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně ze žalované částky od 3. 12. 2020 do zaplacení zamítá (výrok I.), stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení 23 068 Kč (výrok II.) a stěžovatelka je povinna zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení státu částku 6 859 Kč (výrok III.). Stěžovatelka se domáhala po vedlejším účastníkovi vrácení kupní ceny za robotický vysavač s odůvodněním, že na základě objednávky ze dne 2. 10. 2019 zakoupila tento vysavač za kupní cenu 9 789 Kč, přičemž uvedený vysavač reklamovala z důvodu jeho nefunkčnosti. Vedlejší účastník reklamaci vyřídil jako záruční vadu - spočívající v nefunkčním motoru hlavního kartáče, který při opravě vyměnil. Vada se stejnými projevy se u předmětného vysavače vyskytla i v listopadu 2020; stěžovatelka proto dne 18. 11. 2020 odstoupila (pro opakující se vadu) od smlouvy Vedlejší účastník odstoupení posoudil jako druhou reklamaci, kterou zamítl z důvodu zanedbání údržby dle návodu - nečištění hlavního kartáče vysavače v důsledku čehož mělo dojít k přetížení a poškození motoru hlavního kartáče a zaslal stěžovatelce email k odsouhlasení ceny za opravu vysavače ve výši 1 065 Kč. Dle znalce v době znaleckého zkoumání na vysavači žádná porucha nebyla.

Odůvodnění napadeného rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jeho obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v soudním řízení byla provedena řada listinných důkazů, výrobek samotný byl prezentován před soudem dvakrát, pořizoval se znalecký posudek a výslech znalce, vypovídali svědci. Takto rozsáhlému dokazování zcela neodpovídá způsob hodnocení důkazů, který obecný soud v napadeném rozhodnutí (ne)popsal a omezil se na pouhé konstatování na několika řádcích v bodech 7 a 8. Stěžovatelka se domnívá, že se obecný soud dopustil excesu, a to nejen ve věci nedostatečného zdůvodnění svého rozhodnutí, ale i ve věci racionality hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti. Odkazuje přitom na postavení spotřebitele jako na slabší stranu vztahu. Vedlejší účastník uměl v řízení vyargumentovat jak to, že výrobek měl spálený motor, tak to, že výrobek byl bez vady, jenom nebyl čištěný. Přitom je zcela zjevné, že obě verze nemůžou platit současně a že pravdivá bude pouze jedna z nich. Přesně to je situace, kdy má rozhodování soudu převážit na stranu spotřebitele, protože ten kromě konstatování, že výrobek nefunguje, neumí nabídnout žádné jiné odborné argumenty právě proto, že je laik.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozsudku žádný takový prostředek k dispozici neměla.

Po přezkoumání napadeného rozsudku Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, v "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatelka podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci, kde zákon vylučuje možnost podání odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud opakovaně uvedl, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr. Zásah Ústavního soudu proto bude namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379), bod 11].

Stěžovatelka si je uvedené skutečnosti vědoma. V ústavní stížnosti však poukazuje na to, že v souzené věci se jedná o zcela extrémní pochybení obecného soudu, které představuje zřetelný zásah do jejích základních práv a připomíná judikaturu Ústavního soudu (viz např. usnesení III. ÚS 4497/12).

K tomu Ústavní soud v krátkosti uvádí, že vedle kvantitativního hlediska se při posuzování bagatelnosti uplatňuje i hledisko kvalitativní. V rámci tohoto posuzování Ústavní soud hodnotí kromě intenzity porušení základních práv i to, nakolik má ústavněprávní otázka, která v daném případě vyvstala, relevanci pro další rozhodovací činnost obecných soudů. Obrazně to lze vyjádřit i tak, že se zkoumá "hodnota ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen" [nálezy ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139), bod 20, či ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4029/19 (N 49/99 SbNU 111), bod 19].

V nynější věci však žádné nedostatky ústavněprávní povahy v postupu obvodního soudu shledány nebyly. Obvodní soud rozsudek odůvodnil pečlivě, z odůvodnění jsou patrné právní a zejména skutkové závěry soudu. Z věci nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím byla stěžovatelka z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Podstatou ústavní stížnosti je v podstatě toliko nesouhlas s právním posouzením věci z pohledu podústavního práva, které stěžovatelka opírá o skutková zjištění, jež soud ve věci učinil.

Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.