Ústavní soud II.ÚS 660/26

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, územní odbor Jihlava, oddělení hospodářské kriminality ("policejní orgán") usnesením č. j. KRPJ-133557-9/TČ-2025-160781 ze dne 21. listopadu 2025 a usnesením č. j. KRPJ-133557-10/TČ-2025-160781 ze dne 21. listopadu 2025 zajistila podle § 79a odst. 1 trestního řádu několik nemovitých věcí stěžovatelky. Policejní orgán rozhodl o zajištění nemovitých věcí bez předchozího souhlasu státního zástupce, a to na základě důvodného podezření o možném spáchání trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle policejního orgánu měla stěžovatelka, popř. její obchodní zástupce, uzavřít s oznamovatelem trestného činu dvě kupní smlouvy na nemovité věci v násobně nižší hodnotě, než je cena obvyklá. Přitom podle policejního orgánu mohlo dojít k zneužití rozumové slabosti a rozrušení prodávajícího, čímž mu měla být způsobena škoda nejméně ve výši 1 000 000 Kč.

Stěžovatelka se zajištěním nemovitých věcí nesouhlasila a podala proti usnesením policejního orgánu stížnost. Domnívala se, že rozhodnutí policejního orgánu jsou nepřezkoumatelná pro přílišnou stručnost a nesrozumitelnost a jsou rovněž projevem svévole. Okresní soud v Jihlavě ("stížnostní soud") předmětné stížnosti zamítl, jelikož je shledal jako nedůvodné.

Stížnostní soud v napadených rozhodnutích uvedl, že shromážděné listiny a z nich plynoucí skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že předmětné nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti.

V první řadě stěžovatelka nesouhlasí s postupem stížnostního soudu, který přehlédl, že usnesení policejního orgánu jsou pro absenci důvodů k zajištění nemovitých věcí nepřezkoumatelná. Ani rozhodnutí stížnostního soudu neobsahují podle stěžovatelky relevantní argumentaci ospravedlňující zásah do jejích vlastnických práv.

Zadruhé stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nezákonnost postupu policejního orgánu, který o zajištění nemovitých věcí rozhodl bez předchozího souhlasu státního zástupce. Podle jejího názoru přitom nebyly splněny zákonné podmínky pro takový výjimečný postup.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění nástrojů trestné činnosti, výnosů z trestné činnosti či náhradní hodnoty podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2531/22 ze dne 16. listopadu 2022, sp. zn. IV. ÚS 258/22 ze dne 2. května 2023, sp. zn. I. ÚS 797/23 ze dne 24. dubna 2023).

Zajištění podle § 79a odst. 1 trestního řádu lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat.

Rozhodnutí o zajištění majetku musí splňovat tři podmínky: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny; srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. prosince 2013).

První dvě podmínky jsou v posuzovaném případě splněny bez dalšího. Ústavní soud ve věci neshledal ani existenci svévole. Stěžovatelka má sice pravdu v tvrzení, že usnesení policejního orgánu jsou ve svém odůvodnění velmi stručná, a že rozhodující skutkové okolnosti pro postup dle § 79a odst. 1 trestního řádu jsou policejním orgánem uvedeny relativně obecně. Stejně tak je ale nutné souhlasit se stížnostním soudem, že policejní orgán své závěry dále podkládá shromážděnými důkazy v přiloženém spisovém materiálu. Sám stížnostní soud následně zhodnotil shromážděné důkazy a z nich plynoucí skutková zjištění, která podle něj nasvědčují tomu, že předmětné nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti (bod 10 napadených usnesení stížnostního soudu).

Ústavní soud proto neshledává, že by v současnosti šlo o pochybení dosahující ústavněprávní intenzity. Je třeba vzít v úvahu, že případné nedostatky odůvodnění takových rozhodnutí je nutno posuzovat ve světle skutečnosti, že závěry činěné v této fázi trestního řízení nemusejí být postaveny najisto.

Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou i druhou námitku stěžovatelky a ztotožnil se s argumentací stížnostního soudu ohledně časové naléhavosti úkonu policejního orgánu (bod 11 napadených usnesení stížnostního soudu). Ačkoli se policejní orgán mohl k této okolnosti vyjádřit podrobněji, s ohledem na zdrženlivý přístup Ústavního soudu v obdobných věcech ani tato námitka neodůvodňuje jeho kasační zásah.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.