II.ÚS 677/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 677/06 ze dne 6. 8. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. A., zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem Brno, Gorkého 11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2005 ve věci sp. zn. 50 T 1/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2006 ve věci sp. zn. 4 To 85/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2006 ve věci sp. zn. 8 Tdo 643/2006, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 8 odst. 5 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rubrikovaným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných látek dle § 187 odst. 1, 2 písm. a), 3 trestního zákona ve formě spolupachatelství a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Vrchní soud napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným pouze dle § 187 odst. 1, 2 písm. a) a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem shora uvedeným usnesením odmítnuto. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dle názoru stěžovatele po věcné i procesní stránce vadná, neboť se soudy vůbec nevypořádaly s jeho obhajobou, s námitkami týkajícími se zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, použitelností důkazů z nezákonného postupu vzešlých, ani se zákonností použití zahraničních i tuzemských agentů. Stěžovatel v prvé řadě zdůrazňuje, že se obecné soudy nevypořádaly s hlavní námitkou obhajoby, že jeho jednání bylo způsobeno činností policejního orgánu, jež byla prováděna v rozporu s platnými zákony. Drogu podle stěžovatele poptala samotná policie prostřednictvím skrytého vyšetřovatele a policejních agentek, které obchod s drogou organizovaly, na tomto obchodu se aktivně a nezákonně podílely. Policejní orgán stanovoval jakost, množství, cenu a měnu, ve které bude zboží placeno, či termíny dodání. Policie opakovaně obnovovala kontakt, jenž byl ze strany obviněných dlouhodobě přerušen. Ze záznamu telekomunikačního provozu vyplývá naprostá převaha telefonických kontaktů ze strany policejního orgánu, jenž se měl uchylovat i k naléhání, které mohlo ze strany obžalovaných vyvolat obavy o vlastní bezpečnost. Role stěžovatele měla být dle něj naopak víceméně pasivní: drogu neměl nikdy k dispozici, což svědčí o absenci úmyslu drogu prodat, zejména prodat ji ve velkém množství a do zahraničí; nebylo prokázáno, že by měl mít z transakce jakýkoliv finanční prospěch; od počátku roku 2004 do zadržení odběratele drog nekontaktoval a na věci se neúčastnil; o sjednání předání dne 3. 5. 2004 nebyl informován, průběh schůzky neorganizoval ani neřídil (pouze se předání pasivně zúčastnil). Vedle nepřípustné ingerence policejního orgánu do vlastního jednání obžalovaných mělo dojít k použití předstíraného převodu, sledování osob a použití agentů v rozporu se zákonem - pro činnost těchto agentů nebyly dle stěžovatele splněny zákonné podmínky stanovené v § 158e a § 158c trestního řádu ve spojení s § 48b odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, zejména podmínky stanovené § 158e trestního řádu, a to udělení souhlasu soudce vrchního soudu, policejního prezidenta a příslušného zahraničního orgánu pro každého jednotlivého agenta. Stěžovatel nadto zpochybňuje zákonnost použití zahraničního agenta i z toho pohledu, že důvodnost jeho použití měla nastat až po schůzce v hotelu Holiday Inn, kde však již policejní agent byl nasazen. Dále stěžovatel namítá nezákonné provedení výslechu utajeného svědka - policejního agenta a člena rakouského policejního sboru s krycím jménem "Peter". Utajením totožnosti a podoby svědka mělo být porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť nebylo možno verifikovat věrohodnost tohoto svědka. K provedení jeho výslechu jako svědka utajeného navíc nebyl dán dle stěžovatele zákonný důvod, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že svědkovi hrozí újma na zdraví nebo jiná závažná újma; tyto skutečnosti netvrdil utajený svědek a neoznačil je ani policejní orgán, ani soud. Právo na obhajobu mělo být dále porušeno tím, že v hlavním líčení i ve veřejném zasedání nebyly připuštěny stěžovatelem navrhované důkazy, zejména návrh na provedení konfrontace mezi stěžovatelem a utajeným svědkem s krycím jménem "Peter". Konfrontace by přitom byla dle mínění stěžovatele pro soud rozhodující pro posouzení otázky míry účasti policejního orgánu a otázky, zda jednání policie bylo tzv. policejní provokací, či nikoliv. Stěžovatel taktéž připomíná, že v projednávané věci došlo i k porušení zásady legality a oficiality, neboť orgány činné v trestním řízení byly povinny zahájit trestní stíhání ve smyslu § 160 trestního řádu již v případě zjištění samotné přípravy ke spáchání trestného činu, což však neučinily. Porušeno mělo být vedle toho i ustanovení § 158b odst. 2 trestního řádu. Souhrnně vzato stěžovatel tvrdí, že jeho jednání bylo deformováno činností policejních agentů, kteří od něj drogu poptali, k jejímu dodání opakovaně vyzývali, rozhodovali o množství dodané drogy, o podmínkách, místu a času schůzek, tedy prováděli činnost, která ve svých důsledcích byla policejní provokací, kdy trestná činnost byla páchána z aktivity policejních agentů a nemůže být přičtena k tíži pachatele (minimálně od chvíle, kdy agenti požadovali kvalitnější drogu než dodané vzorky). V této souvislosti odkazuje stěžovatel na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále je "ESLP") ve věci Teixeira de Castro a spol. proti Portugalsku, na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 597/99 a ve věci sp. zn. II. ÚS 710/01 a na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 461/2002. Stěžovatel nad rámec výše uvedeného připomíná, že obdobný nezákonný postup, kdy se policejní orgán přímo podílí na páchání drogové trestné činnosti a k páchání této trestné činnosti sám vybízí, byl použit také ve věci vedené u Ústavního soud pod sp. zn. III. ÚS 323/04, kdy k iniciaci trestné činnosti byli rovněž použiti "civilní" policejní agenti, skrytí rakouští policisté, a to dokonce pod stejnými krycími jmény. Podle mínění stěžovatele je těžko uvěřitelné, že by skrytý rakouský vyšetřovatel pod krycím jménem "Peter" opakovaně v městě Brně dostával nabídky na koupi většího množství heroinu pro vývoz do Rakouska. Navíc nebylo nikdy zjištěno, že by měl stěžovatel nějaké kontakty do Rakouska, Rakousko navštěvoval, uměl německy a z tohoto důvodu se snažil drogu do Rakouska dodat. Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku a rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření především upozornil na skutečnost, že konkrétní námitky stěžovatele byly v podstatě uplatněny již v jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu a také ve stěžovatelově dovolání. Stěžovatel činí v ústavní stížnosti podle vrchního soudu neodůvodněné závěry o procesní neúčinnosti některých důkazů, důkazy hodnotí subjektivně a izolovaně, aniž by přihlížel - na rozdíl od obecných soudů - k jejich vzájemným vazbám. Vrchní soud v Olomouci proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Taktéž Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že většinu námitek obsažených v ústavní stížnosti, uplatnil stěžovatel již v předchozím řízení. Nejvyšší soud dále připomíná, že to byl právě stěžovatel, kdo se (společně se spoluobviněnými) pohyboval v prostředí, v němž se obchodovalo s drogami, tyto drogy měl možnost ve větším množství zajistit a za účelem jejich prodeje do zahraničí inicioval dobrovolně a bez nátlaku setkání s domnělým zájemcem - skrytým policejním vyšetřovatelem rakouské policie; v průběhu sjednávání podmínek tohoto obchodu vystupoval stěžovatel aktivně, tj. dojednával schůzky, na kterých předával skrytému vyšetřovateli vzorky drogy, dojednával množství a cenu heroinu, domlouval podmínky jeho předání a to vše s cílem dosáhnout finančního prospěchu z tohoto prodeje. Nejvyšší soud potom kategoricky vyvrací tvrzení stěžovatele, že by bez iniciativy skrytého vyšetřovatele ke spáchání trestného činu nedošlo. Aktivita skrytého vyšetřovatele přitom dle názoru Nejvyššího soudu nevybočila z mezí role předstíraného vážného zájemce o nákup většího množství heroinu. V žádném případě proto není možno tvrdit, že by se jednání státu (respektive policie) stalo součástí skutkového děje. Nejvyšší soud připomíná, že za nepřijatelný je dle judikatury Ústavního soudu považován pouze takový zásah státu do skutkového