II.ÚS 699/13

Návrhem ze dne 20. února 2012 stěžovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 7/2012 ze dne 15. února 2013. Obecnému soudu vytýká, že je mu odepíráno dokázat svou nevinu. Poukazuje, že neúspěšně navrhoval provedení znaleckého posudku z oboru biometriky ohledně skutku, který měla podle videozáznamu provést maskovaná osoba, a který má být podle stěžovatele dále prokazován rozporuplnou pachovou stopou. Výlučně pachovými stopami má být usvědčován i u dalších vytýkaných skutků.

Stěžovatel ve svém návrhu rovněž uvádí, že se proti rozsudku na místě odvolal. Dotazem na Krajský soud v Brně Ústavní soud zjistil, že skutečně byl pod sp. zn. 11 T 7/2012 dne 15. února 2013 vydán ve věci stěžovatele rozsudek, proti němuž podal stěžovatel do protokolu odvolání.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje subsidiaritu vlastní kompetence, když ochrana základních práv a svobod je svěřena moci soudní jako celku (čl. 4 Ústavy České republiky). Proto je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

V daném případě je takovým procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele odvolání, které stěžovatel v dané věci podal, a o němž ještě nebylo rozhodnuto.

Proto byl návrh stěžovatele bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnut jako nepřípustný, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona. Ústavní soud přitom ani nevyzýval stěžovatele k odstranění formálních vad (absence advokátního zastoupení, absence ústavněprávní argumentace, absence petitu, absence kopie napadeného rozhodnutí, absence dostatečného množství stejnopisů návrhu), protože jejich odstranění nemohlo na vydaném rozhodnutí nic změnit.