II.ÚS 705/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 705/14 ze dne 13. 8. 2015 N 145/78 SbNU 249 Výpověď z důvodu nesplnění kvalifikačních předpokladů pro výkon práce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. II. ÚS 705/14 ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Samšiňáka, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 11. 2012 č. j. 29 Co 529/2010-437 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 875/2013-469 o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Náhrada nákladů zastoupení se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění I. Okresní soud v Jablonci nad Nisou dne 14. 7. 2010 částečným rozsudkem č. j. 11 C 1/97-372 rozhodl tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným (Povodí Labe, státní podnik) stěžovateli dopisem ze dne 15. 10. 1996 podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce") je neplatná. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 12. 5. 2011 (č. j. 29 Co 529/2010-396) rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2854/2011 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozhodnutím č. j. 29 Co 529/2010-437 dne 8. 11. 2012 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným stěžovateli dopisem ze dne 15. 10. 1996 je neplatná, zamítl. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 875/2013-469 rozhodl tak, že dovolání stěžovatele odmítl. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že spor mezi stěžovatelem a žalovaným probíhá již od roku 1997. Soudy se nejprve zabývaly otázkou členství stěžovatele ve výboru odborové organizace a platností výpovědi, která byla stěžovateli dána dne 8. 10. 1996. V těchto otázkách nakonec dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že byl platně zvolen za člena výboru základní organizace odborového svazu a že výpověď ze dne 8. 10. 1996 byla neplatná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1999 č. j. 21 Cdo 1375/98-86, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004 č. j. 21 Cdo 1411/2003-269 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007 č. j. 21 Cdo 194/2006-321). II. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako jeho právo dle čl. 26 odst. 2 Listiny. Za zásadní problém stěžovatel považuje skutečnost, že obecné soudy v jeho věci nepostupovaly v intencích platného práva a použily právní předpis, který podle stěžovatele na danou problematiku naprosto nedopadá, resp. předpis, který podle něj nikdy nestanovoval obecně závazným způsobem kvalifikační předpoklady pro výkon funkce hrázného a měl dopad pouze do sféry odměňování. Stěžovatel dále namítá, že tento předpis navíc pozbyl účinnosti v roce 1992, a tedy i z toho důvodu na výpověď v roce 1996 nemohl být použit. Předpisem je přitom myšlen kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství vydaný Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR dne 1. 9. 1986 pod č. j. 43 359/OEVH/86 (dále také jen "katalog"). Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 875/2013-469 o odmítnutí dovolání považuje stěžovatel za naprosto zmatečné, neboť přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu podle něj nikde nehovoří o tom, že by zaměstnavatel měl ve vnitřních předpisech odkaz na uvedený "katalog", a že by se tak jednalo o vnitropodnikově vyžadovanou kvalifikaci. V tomto směru je podle stěžovatele zcela nepřípadný i odkaz na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 2854/2011, kde se taktéž nic o předpokladu stanoveném uvnitř zaměstnavatele neuvádí. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele řízení zatížil zásadní vadou, kdy jím provedená právní úvaha je v extrémním nesouladu s výsledky dokazování. Stěžovatel také upozorňuje, že ostatní jeho argumenty navíc Nejvyšší soud zcela opomenul. Stěžovatel uzavírá, že po něm tak ve výsledku bylo požadováno splnění podmínek pro výkon práce, které nestanovil žádný právní předpis a které ani nebyly stanoveny zaměstnavatelem a vyžadovány zaměstnavatelem. III. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a přezkoumal postup obecných soudů. Při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. IV. Ústavní soud se nejprve rozhodl pro přehlednost přistoupit k rekapitulaci rozhodnutí podstatných pro posouzení ústavní stížnosti. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 7. 2010 č. j. 11 C 1/97-372 vyplývá, že stěžovatel pracoval u žalovaného od roku 1967 jako řidič traktoru. V témže roce způsobil havárii traktoru a svým zaviněním tak zaměstnavateli škodu. Vzhledem k tomu, že tuto funkci nemohl dále vykonávat, byl v roce 1972 na základě lékařského doporučení přeřazen do funkce hrázného na přehradě Harcov, a to dočasně, přičemž doba přeřazení nebyla nijak specifikována. Na základě tohoto rozhodnutí byl vypracován dokument o mzdovém zařazení stěžovatele, ze kterého plyne, že byl zařazen na funkci hrázného a že je vyučen v oboru mechanizátor-opravář. V roce 1992 byla se stěžovatelem podepsána dohoda o změně pracovní smlouvy na funkci vedoucí hrázný. Dle vyjádření žalovaného se u stěžovatele později projevila kvalifikační nezpůsobilost, neboť měl jednak neřešitelné konflikty se zaměstnanci a dopustil se také vykácení zdravých stromů na cizím pozemku, což bylo v rámci přestupkového řízení posouzeno jako přestupek. Podle podnikové kolektivní smlouvy ze dne 23. 6. 1992, bodu IX, se odměňování zaměstnanců řídí zákonem č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a dalšími mzdovými předpisy organizace. Základem systému odměňování je tarifní systém, který se skládá z katalogu povolání a funkcí Povodí Labe. Ministerstvo vodního a lesního hospodářství vydalo 31. 8. 1973 kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství pod č. j. 216 76/4006/0E/73 jako závazný podklad pro rozlišování složitosti, odpovědnosti a namáhavosti dělnických pracovních činností, který zároveň stanoví základní kvalifikační předpoklady pro výkon pracovní činnosti. Pro funkci hrázný-jezný jsou stanoveny kvalifikační požadavky - vyučení v tříletém učebním oboru "vodař" včetně doplňujícího vzdělání. Stejné kvalifikační požadavky pak stanovil i kvalifikační katalog z 1. 9. 1986 č. j. 43 359/OEVH/86. Dne 15. 10. 1996 dal žalovaný stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce z toho důvodu, že nesplňuje předpoklady stanovené kvalifikačním katalogem organizací povodí pro výkon sjednané práce. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel sice splňuje požadovanou praxi, ale potřebné vzdělání nikoliv, neboť je vyučen v oboru opravář zemědělských strojů a na základě úrovně vzdělání již dále nemůže být zaměstnáván ve funkci vedoucího hrázného.