II.ÚS 755/17

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Podstatou dotčených řízení byla žaloba Nejvyššího státního zástupce podaná dle ustanovení § 66 odst. 2 soudního řádu správního, jíž navrhoval zrušení rozhodnutí o udělení licence pro výrobu elektřiny ve fotovoltaické elektrárně FVE Havřice stěžovateli, jenž v řízení před soudy vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení. Napadenými rozsudky bylo předmětné rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licence zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval především v nezákonném zásahu orgánu veřejné moci do jeho práva na legitimní očekávání a do právní jistoty, která se týkala umožnění výkonu jeho základního práva vlastnit a v souladu s právem užívat majetek, a s tím spojeného práva vykonávat podnikatelskou činnost na základě udělené licence.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. Při tomto posouzení nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2284/14, II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost. Stěžovatelovy námitky jsou totiž v současné době uplatnitelné v otevřeném správním řízení, v němž bude Energetický regulační úřad znovu rozhodovat o jeho žádosti o udělení licence. Stěžovatelovi jsou tudíž i nadále k dispozici procesní prostředky podle správního řádu a soudního řádu správního a teprve po jejich marném vyčerpání, pokud by se stěžovatel i nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, by se mu otevřela cesta k případnému podání ústavní stížnosti.

Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu ve skutkově totožné věci (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 380/16 ze dne 19. 2. 2016).

S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud již samostatně nezabýval návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Ústavní soud byl tudíž nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se jakkoliv vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti.