II.ÚS 76/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 76/17 ze dne 3. 4. 2018 N 67/89 SbNU 57 Posouzení námitky promlčení u nároku na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě v rozporu s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka - ze dne 3. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 76/17 ve věci ústavní stížnosti 1. Jana Koteckého, 2. Olivie Doležalové a 3. Ireny Lehkoživkové, všech právně zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, AK se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 4776/2014-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014 č. j. 20 Co 267/2014-117 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 10. 2013 č. j. 10 C 190/2010-104 o zamítnutí žaloby stěžovatelů proti České republice na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 4776/2014-152, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014 č. j. 20 Co 267/2014-117 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 10. 2013 č. j. 10 C 190/2010-104 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace průběhu předchozího řízení a obsahu ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 1. 2017, se stěžovatelé podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též jen "obvodní soud"), a to pro porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností a vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Dne 12. 9. 2009 se všichni tři stěžovatelé společně s dalšími osobami zúčastnili shromáždění na podporu myšlenky squattingu. Okolo 21:30 hodin speciální pořádková jednotka přehradila ulici za jejich zády, čímž jim byl znemožněn odchod z místa. Následně byli stěžovatelé společně s několika dalšími účastníky zajištěni. Podle tvrzení stěžovatelů policisté s nimi velmi hrubě zacházeli, osočovali je a vulgárně jim nadávali. Stěžovatelé č. 1 a 3 byli přinuceni lehnout si na zem, stěžovatelka č. 2 byla donucena stát asi 2 hodiny u zdi s rukama nad hlavou. Později byly všechny zajištěné osoby naloženy do policejních vozidel, kde musely strávit delší dobu ve značně vydýchaném vzduchu. Následně byli zajištění odvedeni do cel, v nichž panovaly nehygienické podmínky, cely byly v rozporu s normami přeplněny a žádostem stěžovatelů o využití toalet bylo vyhovováno se značným zpožděním. Vybavení cel vylučovalo možnost spánku a zajištěným nebyla poskytnuta ani přikrývka. Za celou dobu trvání zajištění dostali stěžovatelé k jídlu pouze dva oschlé krajíce chleba. Lze shrnout, že stěžovatelé se účastnili spontánního shromáždění na veřejném prostranství, čímž využívali své ústavně zaručené právo na svobodu shromažďování, a jen kvůli tomu byli podrobeni nepřiměřenému postupu policie, který minimálně hraničil se špatným zacházením, které zakazuje čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale také zasáhl do jejich osobní svobody, lidské důstojnosti, do práva na zdraví apod. 4. Jednáním státních orgánů tedy bylo podle stěžovatelů zasaženo několik jejich základních práv a svobod zaručených Listinou, čímž jim vznikla nemajetková újma. Stěžovatelé se proto žalobou podanou dne 6. 10. 2010 u obvodního soudu domáhali po vedlejším účastníkovi České republice - Ministerstvu vnitra zaslání písemné omluvy a dále zaplacení 50 000 Kč každému z nich z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.). Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2011 č. j. 10 C 190/2010-29 žalobu zamítl s ohledem na vznesenou námitku promlčení. Na základě odvolání žalobců městský soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2012 č. j. 20 Co 64/2012-48 rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se zaplacení částky 50 000 Kč potvrdil (výrok I) a ohledně požadavku na omluvu jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II), vycházeje z toho, že tento nárok nepodléhá promlčení, protože nejde o majetkové právo ve smyslu § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Proti výroku I rozsudku městského soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud tuto stížnost odmítl usnesením ze dne 6. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2796/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). 5. V dalším řízení obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2013 č. j. 10 C 190/2010-104 žalobu zamítl. Učinil tak s odůvodněním, že se změnila relevantní judikatura týkající se promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy a že vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelé odvolali k městskému soudu, který rozsudkem ze dne 26. 6. 2014 č. j. 20 Co 267/2014-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 477/2014-152 jejich dovolání zamítl. Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelů, kteří tvrdili, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem odporuje dobrým mravům, neboť dle Nejvyššího soudu k uplynutí promlčecí lhůty došlo výlučně v důsledku jednání stěžovatelů. 6. Stěžovatelé mají za to, že v jejich případě měla být námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem shledána za odporující dobrým mravům, neboť oni marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinili. Obecné soudy proto měly při hledání spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv stěžovatelů a ochranou právní jistoty vedlejšího účastníka (státu) dát přednost ochraně práv stěžovatelů. Stěžovatelé se nemohou ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, dle kterého to byli oni, kdo zavinil marné uplynutí promlčecí doby, neboť v době uplatnění svých nároků mohli být v pochybnostech o výkladu právní normy, a proto měli jednat obezřetně, a nikoliv spoléhat na pro ně příznivější výklad právní normy (viz bod 36 napadeného rozsudku). 7. Pokud by to byli stěžovatelé, kdo zavinil marné uplynutí promlčecí doby, jak tvrdí Nejvyšší soud, těžko by jim dal městský soud za pravdu ve svém prvním rozsudku, kterým ohledně požadavku na omluvu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. K tomuto zrušení došlo právě na základě úvahy, že nárok na omluvu nepodléhal promlčení. Z toho je evidentní, že promlčení nelze vyčítat stěžovatelům, ale změně právních názorů v judikatuře během celého řízení, kterou stěžovatelé nemohli předvídat. Jinými slovy, právní názor vyjádřený prvotně městským soudem ukazuje, že stěžovatelé jednali v souladu s tehdy platnými právními předpisy a tehdy známou ustálenou judikaturou, a byli tedy v dobré víře při uplatňování svého nároku. II. Vyjádření účastníků řízení 8. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Podle Nejvyššího soudu v projednávané věci nebylo pochybností o tom, že stěžovatelé u soudu uplatnili nároky na náhradu nemajetkové újmy po uplynutí promlčecí doby stanovené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. V dovolacím řízení tedy nebyla zpochybňována správnost závěrů, které soudy nižších stupňů učinily ve vztahu k promlčitelnosti nároků, k počátku, konci či běhu promlčecí doby a které jsou souladné s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podstatou dovolání a nyní i ústavní stížnosti je toliko otázka aplikace korektivu dobrých mravů ve vztahu k promlčení nároku na omluvu za nesprávný úřední postup. Podle odůvodnění rozsudku, na nějž dovolací soud v podrobnostech odkazuje, nedošlo v otázce promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v podobě omluvy ke změně ustálené judikatury, ale tato změna byla vnesena zákonem č. 160/2006 Sb. s účinností ke dni 27. 4. 2006. Byť dovolací soud uznává, že před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněným pod číslem 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mohli být stěžovatelé v pochybnostech ohledně výkladu pr