II.ÚS 771/13

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. února 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta její žaloba o zaplacení směnečné sumy 90 Kč s příslušenstvím, jeho usnesením byl zamítnut její návrh na vydání doplňujícího rozsudku a usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Tvrdí, že jí obecné soudy svým nesprávným postupem odepřely možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že jí obecné soudy znemožnily domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, protože se necítily být věcně příslušné. Odmítly se tedy zabývat všemi důvody uplatněného nároku a všemi jejími skutkovými tvrzeními a nutily ji k uvedení právního důvodu požadovaného plnění, ač takovou povinnost neměla.

Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Dále Ústavní soud připomíná, že ve věcech objektivně bagatelního významu, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, není již z kvalitativního hlediska zásadně možné založit porušení základních práv a svobod; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. června 2008 a další rozhodnutí v něm citovaná, resp. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU 95; sp. zn. III. ÚS 150/03, N 128/31 SbNU 149; sp. zn. I. ÚS 3143/08, N 59/52 SbNU 583; sp. zn. I. ÚS 1980/08, N 1/52 SbNU 3; sp. zn. I. ÚS 1744/10,N 184/58 SbNU 613).

Jak bylo shora uvedeno, jde v dané věci o částku 90 Kč s příslušenstvím. Vedle toho je třeba připomenout, že v daném případě šlo o směnku, tedy cenný papír s přísnou právní úpravou jak co do tvorby, tak co do uplatnění. Konečně je třeba vyjít z toho, že je to věřitel a nikoliv soud, kdo rozhoduje o tom, jakým způsobem bude jeho pohledávka zajištěna (resp. transformována) a uplatněna. V daném případě se stěžovatelka rozhodla ohledně pohledávky z titulu zdravotnického regulačního poplatku vytvořit směnku, a uplatnit právě tuto směnku - nikoliv tedy vlastní pohledávku z titulu zdravotnického regulačního poplatku. I z tvrzení stěžovatelky obsaženého v ústavní stížnosti vyplývá, že původní rozměr předmětného nároku byl stěžovatelkou tvrzen až v průběhu řízení. Odvolací soud přitom přesvědčivě vyložil, že stěžovatelka nikdy kvalifikovaně nerozšířila svoji žalobu tak, aby byly obecné soudy povinny rozhodovat o změně žaloby a v důsledku toho posléze rozhodovat tak, jak se toho stěžovatelka ústavní stížností domáhá. Takový závěr obecného soudu v dané situaci, kdy stěžovatelka byla od řízení v prvním stupni advokátně zastoupena, rozhodně nelze považovat za přepjatě formalistický, jak stěžovatelka namítá. Naopak lze konstatovat, že stěžovatelovy námitky jsou pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která postrádá ústavněprávně rozměr.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.