II.ÚS 799/16

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 8. 2014 č. j. 6 C 205/2012-176, jako soud prvního stupně, rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem sporu a přikázal je do vlastnictví Anny Dobešové (dále jen "žalobkyně") s tím, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovateli 1 747 000 Kč jako vypořádací podíl. Soud dospěl k závěru o nemožnosti zachování spoluvlastnického vztahu k předmětným nemovitostem kvůli vypjatým vztahům mezi účastníky řízení, přičemž přihlédl i k závěrům znalce (mj. vysoké finanční náklady); proto přistoupil k rozhodnutí o přikázání nemovitosti žalobkyni. Při stanovení výše vypořádacího podílu soud přihlédl k závěrům znalce Ing. Horáka uvedeným ve znaleckém posudku, které podle soudu nebyly věrohodně zpochybněny. Doplnění dokazování vypracováním doplňku znaleckého posudku a vypracování revizního znaleckého posudku považoval soud za nadbytečné a další návrhy na dokazování nebylo možné provést s ohledem na koncentraci řízení po skončení ústního jednání (účastníci poučeni).

Odvolací soud, jehož rozsudek je stěžovatelem napadán, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Horáka a postupoval zcela správně, pokud další navržené důkazy neprovedl s ohledem na nastalou koncentraci řízení.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 9. 12. 2015 č. j. 22 Cdo 4000/2015-227. Konstatoval, že odvolací soud nepochybil, jestliže nepřipustil provedení důkazů z důvodu koncentrace řízení. Odkázal přitom na ustálenou judikaturu dovolací instance týkající se problematiky znaleckých posudků, konkrétně rozlišování mezi zpochybněním věrohodnosti znaleckého posudku a zpochybněním jeho správnosti. Na závěr dodal, že ani v otázce možného rozdělení budovy na jednotky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soud se držel zákonného pořadí a s možným rozdělením věci se vypořádal, přičemž v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě uvedl, proč nebylo rozdělení domu na jednotky možné.

Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Výjimkou - v rovině hmotněprávního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

Stěžovatelovy námitky směřují převážnou měrou proti procesu dokazování, resp. proti (ne)provádění a hodnocení důkazů účastníků řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení, jakož i důvody, pro něž soud jiné navržené důkazy neprovedl. V tomto směru odkazuje též na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který v této souvislosti provedl výčet relevantní judikatury, podporující dané závěry obecných soudů.

Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.