Ústavní soud II.ÚS 799/23 – Ústní jednání

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Václava Šťastného, zastoupeného Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem R. Těsnohlídka 420/5, Čáslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2022 č. j. 25 Co 93/2022-994 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022 č. j. 25 Co 93/2022-940 a o žádosti o odklad vykonatelnosti nákladového výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022 č. j. 25 Co 93/2022-940, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení napadených rozhodnutí.

Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 28. 1. 2022 č. j. 5 C 198/2016-795, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaných zaplacení částky 4 150 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2022 č. j. 25 Co 93/2022-940 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej v nákladových výrocích a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Napadeným usnesením ze dne 30. 12. 2022 č. j. 25 Co 93/2022-994 krajský soud zamítl návrh stěžovatele na vydání opravného usnesení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2022 č. j. 25 Co 93/2022-940.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jednak nepřiměřenou délku řízení, kterou podle něj způsobily obecné soudy. Dále tvrdí, že soudy nepřistoupily ke stanovení nákladů řízení odpovědně, neboť nezohlednily jednak celkovou délku řízení, kdy k průtahům a navyšování nákladů řízení nedocházelo z důvodů na straně stěžovatele, ani nepřihlédly k částečnému osvobození od soudních poplatků a k aktuálním poměrům stěžovatele, které osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu odůvodňují. Podle stěžovatele krajský soud ignoruje svá předchozí rozhodnutí ve věci osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Pokud jde o napadené usnesení krajského soudu, stěžovatel žádné konkrétní námitky neuvádí.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozsudku krajského soudu ze dne 20. 9. 2022 č. j. 25Co 93/2022-940) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 30. 12. 2022 č. j. 25 Co 93/2022-994) podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pro posouzení ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 9. 2022 č. j. 25 Co 93/2022-940 je rozhodné, že stěžovatel byl řádně poučen možnosti podat dovolání a sám uvádí, že dovolání skutečně podal.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu se zásadou subsidiarity (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1841/22) může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy proti rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.

Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání. Nejvyšší soud o dovolání dosud nerozhodl, a tudíž je namístě závěr, že stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svého práva nevyčerpal. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž znamená nejen uplatnění procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Bylo by v rozporu s principem subsidiarity a zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů, jakož i principem právní jistoty, aby Ústavní soud věc řešil paralelně s Nejvyšším soudem, tedy aniž by bylo skončeno dovolací řízení.

Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.

Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení krajského soudu ze dne 30. 12. 2022 č. j. 25 Co 93/2022-994 a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Závěr krajského soudu, že návrh stěžovatele na vydání opravného usnesení rozsudku krajského soudu ze dne 20. 9. 2022 č. j. 25 Co 93/2022-940, se zamítá, neboť nejsou naplněny podmínky vyplývající z § 164 o. s. ř., kdy se především nejedná o chybu v psaní či počtech nebo jinou zřejmou nesprávnost, nelze považovat za zásah do základních práv stěžovatele. Ostatně stěžovatel ani žádné konkrétní ústavně právní námitky vůči tomuto usnesení krajského soudu neuvádí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti výroku II. napadeného rozsudku Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť by to bylo vzhledem k situaci, kdy ústavní stížnost odmítl, zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu