II.ÚS 829/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 829/06 ze dne 3. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. L. H., zastoupeného Dr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 40, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2006 č. j. 19Co 211/2005-300 za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a 1. Správy Krkonošského národního parku Vrchlabí, 2. Správy a údržby silnic Královéhradeckého kraje jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové vydaný v řízení o podané žalobě stěžovatele na určení, že J. H., zemřelý, ani jeho ležící pozůstalost, nezastoupená opatrovníkem, nebyly v důsledku úmrtí J. H. subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do jeho práv zakotvených článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zejména proto, že soud se řádně nezabýval posouzením charakteru žaloby stěžovatele a její podstaty, v důsledku čehož došlo vůči stěžovateli k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Navrhuje tedy, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Z obsahu stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zároveň napadl shora označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové dovoláním. Proto usnesením ze dne 6. února 2007 řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud. Poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007 č. j. 28 Cdo 236/2007-329 (jehož kopie byla stěžovatelem doručena Ústavnímu soudu dne 14. května 2007) dovolání stěžovatele odmítnuto, dopadla překážka pokračování v řízení a Ústavní soud usnesením ze dne 6. června 2007 rozhodl o pokračování v řízení. Z kopie stížností napadeného rozhodnutí, jakož i z kopie rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 9. července 2003 u Okresního soudu v Trutnově žalobu, jíž se domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že J. H., zemřelý, nebyl subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto o konfiskaci majetku J. H., ležící pozůstalost po J. H. nebyla subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., a nebyla v konfiskačním řízením ani zastupována opatrovníkem, a nemovitosti uvedené v příloze k žalobě náležící do vlastnictví J. H. a tvořící ležící pozůstalost po něm nepřešly dne 23. června 1945 do vlastnictví Čs. státu nebo jiného subjektu. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. prosince 2004 č. j. 6 C 92/2003-239 byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok sub II. a III.). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové stížností napadeným rozsudkem tak, že výrokem I. zamítl návrh stěžovatele, aby soud připustil vystoupení vedlejšího účastníka na straně žalované (Ministerstvo financí ČR) z řízení a aby na jeho místo vstoupila Česká republika - Ministerstvo financí, výrokem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba proti Ministerstvu financí ČR a společnosti Lesy ČR, a. s. zamítnuta, a v tomto rozsahu řízení zastavil, výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba proti 1. a 2. vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem zamítnuta, a ve výroku o náhradě nákladů mezi stěžovatelem a těmito účastníky, potvrdil a výrokem IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud především poukazoval na to, že stěžovatel se svou žalobou nedomáhá určení práva nebo právního vztahu, ale domáhá se určení existence nebo neexistence několika právních skutečností; odvolací soud byl toho názoru, že výroky soudu, jimiž by byly stěžovatelem uváděné skutečnosti určeny, by nemohly nic změnit na právním vztahu nebo právu k ležící pozůstalosti po zůstaviteli J. H. Nešlo tu proto o určovací žalobu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, ale o žalobu v citovaném ustanovení blíže nespecifikovanou. Stěžovatel také nebyl na základě nějakého rozhodnutí odkázán na soudní řízení, v němž by mělo být rozhodnuto o právních skutečnostech uvedených v žalobě. Nešlo tu rovněž o žalobu domáhající se určení, že konkrétní majetek patřil zůstaviteli v době jeho smrti, aby mohl žalobce dosáhnout jeho dodatečného projednání v řízení o dědictví. Odvolací soud byl také toho názoru, že na základě rozhodnutí o "takto koncipované žalobě by katastr nemovitosti nemohl vložit do katastru právo vlastníka ve prospěch zůstavitele J. H.". Pokud šlo o žalobou uváděnou konfiskaci majetku J. H. podle dekretu č. 12/1945 Sb., byl odvolací soud na základě výsledků v řízení provedených toho názoru, že tu došlo ke konfiskaci majetku J. H., po úmrtí tohoto zůstavitele, ale ještě před přijetím této pozůstalosti, na niž se ve smyslu ustanovení § 547, věta druhá, obecného zákoníku občanského z roku 1811 hledělo tehdy tak, jako kdyby byla dosud v držení zemřelého. Zůstaviteli J. H. tu byl tedy zkonfiskován nemovitý majetek, jehož projednání bylo jen navrženo v dědickém řízení; poněvadž ani stěžovatel netvrdil, že by zůstavitel měl ještě jiný majetek, postupovaly soudy v dědickém řízení podle dříve platného tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř. z.) a ve smyslu ustanovení § 72 tohoto předpisu nepřikročily k projednání pozůstalosti, když tu už nebylo jmění zůstavitele. Dovolací soud následně odmítl rovněž dovolání podané stěžovatelem, neboť neshledal důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c). o. s. ř. Nejvyšší soud především konstatoval, že otázkou přípustnosti určovacích žalob se ve své judikatuře zabýval, naposledy se k takové právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v případech, které má na zřeteli zákon č. 229/1991 Sb., a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práv podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy. Poukázal rovněž na ve věci zásadní výklad k uvedené právní otázce ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů). Dle jeho uvážení odvolací soud tu svým rozsudkem z 21. 9. 2006 rovněž rozhodoval o určovací žalobě žalobce, jež svým obsahem vyjadřovala souvislost navrhovaného určení s nárokem podle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. § 6 a § 7 odst. 2 tohoto zákona i ustanovení zákona č. 243/1992 Sb.), přičemž žalobce sám ve své žalobě uvedl, že usiluje o zjištění a určení, zda bylo možné, aby tu "na základě dekretu č. 12/1945 Sb. vzniklo vlastnické právo tehdejšímu Čs. státu k ležící pozůstalosti po J. H.". Nemohl tu proto dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 21. 9. 2006 řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k i právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), popřípadě že by v tomto svém rozsudku řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. Obecné soudy (Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Trutnově) dospěly k právnímu závěru, který má oporu ve skutkových zjištěních, a to, že dle své povahy nebyla žaloba stěžovatele určovací žalobou, ale žalobou, která nemá oporu v žádném ustanovení platného práva. Lze v tomto ohledu, stejně jako to učinily soudy všech tří stupňů, poukázat na skutečnost, že žalobní nárok prostřednictvím určení právní skutečnosti vychází ze zpochyb