II.ÚS 837/21

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 7. 2020 č. j. 6 T 149/2014-2110 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť nebyly shledány důvody pro povolení obnovy řízení podle § 278 odst. 1 tr. řádu. Původním rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014- 1222, který nabyl právní moci dne 3. 7. 2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2015 č. j. 4 To 108/2015-1549, byl stěžovatel odsouzen za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, zločin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Těchto trestných činů se stěžovatel ve stručnosti dopustil tím, že ve svém domě v tajné místnosti přechovával 4 samopaly, 2 pistole, tlumiče, tisíce nábojů atd.

Okresní soud posoudil návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, zabýval se jím tvrzenými skutečnostmi a navrhovanými důkazy a návrh zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem se věcí zabýval na základě stížnosti stěžovatele a s důvody rozhodnutí okresního soudu se ztotožnil. Dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky jsou jen rozšířením, případně modifikací jeho obhajoby a vyjádření, které učinil již v nalézacím řízení. Stěžovatel opětovně napadá zákonnost provedené domovní prohlídky, s čímž se již soud prvního stupně řádně vypořádal v nalézacím řízení, přičemž podává další důvody, pro které považuje provedenou domovní prohlídku za nezákonnou. Opětovně také přichází s další verzí, jakým způsobem se předmětné zbraně dostaly do tajné místnosti, ve které byl zadržen, když nyní svá tvrzení opírá o odsouzení zámečníka - svědka M. - pro obdobnou trestnou činnost. Zároveň namítá věrohodnost policisty a svědka v jedné osobě, a znovu namítá podjatost předsedy senátu Mgr. Martina Roubalíka. S většinou těchto tvrzení se podle stížnostního soudu obecné soudy v předchozím trestním řízení zabývaly a jejich postup byl revidován rovněž Ústavním soudem.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obě rozhodnutí porušila jeho základní práva, a to zásadu právní jistoty a princip res iudicata, zásadu nestrannosti, zásadu nikdo nesmí být soudcem ve své vlastní věci, princip zákazu deformace důkazů, zásadu rovnosti stran a princip rovnosti zbraní.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud připomíná, že podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení.

Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193) a zejména stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20].

V souhrnu lze argumentaci stěžovatele v návrhu na povolení obnovy řízení i v nyní posuzované ústavní stížnosti označit za pouhé pokračování jeho původní obhajoby a polemiky s pro něj nepříznivým výsledkem trestního řízení. Tyto námitky stran pochybení soudů při zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení se však z ústavněprávního hlediska jeví jako neopodstatněné. Některé námitky stěžovatele byly rovněž předmětem řízení před Ústavním soudem, zejména pak v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1965/15 (nálezem vyhověno) a sp. zn. IV. ÚS 2213/16 (nálezem zamítnuto). Oba soudy se s nálezy Ústavního soudu ohledně podjatosti a vyloučení soudce Mgr. Martina Roubalíka náležitě vypořádaly, když jejich porovnáním dopěly k závěru, že z nich nevyplývají žádné nové skutečnosti, jež by opodstatňovaly stěžovatelovy námitky vůči jmenovanému předsedovi senátu. Nutno také podotknout, že jmenovaný o návrhu na povolení obnovy řízení již nerozhodoval.

Stěžovatel podle závěru obou obecných soudů nepředložil žádné nové skutečnosti či důkazy, které by mohly zvrátit původní rozhodnutí v jeho trestní věci. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou řádná a vyčerpávající a podle názoru Ústavního soud nezavdávají pochybnosti o jejich ústavnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.