II.ÚS 876/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 876/20 ze dne 10. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2018, č. j. 34 T 11/2017-3908, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 9 To 21/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, č. j. 5 Tdo 1046/2019-4155, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2020, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů uvedených výše v návětí, a žádá po Ústavním soudu jejich zrušení, neboť dle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a pokusu zločinu poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel napadeným rozsudkem nalézacího soudu odsouzen dle § 206 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen dle § 52 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, a dle § 73 odst. 1 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů obchodních korporací na dobu šesti let. Poškozené s uplatněnými nároky na náhradu škody nalézací soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Skutek, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval, stručně shrnuto v tom, že stěžovatel měl v období od 31. 10. 2011 do 5. 3. 2012 jako jediný jednatel a společník společnosti X, v době, kdy tato společnost již byla v úpadku, fingovanou kupní smlouvou, za niž nikdy nebyla zaplacena kupní cena a již uzavíral za tuto společnost V. M., o němž stěžovatel předstíral, že je jednatelem uvedené společnosti, převést přes další společnost, za niž vystupovala obdobně situovaná osoba v postavení tzv. "bílého koně", na svého spoluobviněného jediný hodnotný majetek společnosti - specializované stroje tvořící součást mobilní technologie pro recyklaci stavebních odpadů (dále jen "předmětné stroje"), na jejichž pořízení získala společnost X, dotace v celkové výši 12 350 000 Kč v konečném důsledku financované z Fondu soudržnosti Evropské unie, které byly poskytnuty pod podmínkou, že uvedená společnost bude danou mobilní technologii řádně provozovat v pětiletém období udržitelnosti počínajícím od 8. 11. 2010, v němž ji nesměla převádět na jinou osobu a v němž měla povinnost vrátit poskytnuté dotační prostředky, pomine-li účel poskytnutí dotace, což stěžovatel neučinil, čímž měl způsobit škodu společnosti X, ve výši 10 597 389 Kč a zmařit řádné uplatnění pohledávky poskytovatele dotace v insolvenčním řízení, na niž by jinak připadlo z majetkové podstaty nejméně 4 092 143 Kč, a elikož byl tímto vyveden majetek ze společnosti v úpadku, současně tím mělo dojít ke zmaření několika desítek pohledávek (v celkové výši 30 743 929 Kč), což se nestalo jen proto, že se insolvenčnímu správci podařilo předmětné stroje zahrnout do majetkové podstaty a získat od stěžovatelova spoluobviněného bezdůvodné obohacení za jejich užívání (dále jen "předmětný skutek"). 4. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání stěžovatel, jeho spoluobviněný, dva poškození a v neprospěch obviněných i státní zástupce. Na podkladě těchto odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým napadeným rozsudkem dle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961, Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výroky o trestu u stěžovatele i jeho spoluobviněného a při nezměněném výroku o vině nově stěžovateli uložil stejný trest odnětí svobody i stejný trest zákazu činnosti, nově však vedle nich i peněžitý trest dle § 67 odst. 1 trestního zákoníku, § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku ve výši 100 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy ve výši 100 000 Kč, a dle § 69 odst. 1 trestního zákoníku v tehdy platném a účinném znění stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce dvou let pro případ, že tento trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán. Stěžovatel i jeho spoluobviněný podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které však Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím namítá 1) nenaplnění podmínek trestní odpovědnosti u trestných činů zpronevěry a poškození finančních zájmů Evropské unie; 2) nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; 3) extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry; a 4) nerespektování zásady in dubio pro reo. Jádra jednotlivých námitek lze shrnout následovně: 6. Ad 1) se stěžovatel ohrazuje proti konstrukci skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu, z níž vycházely i ostatní obecné soudy, že stěžovatel měl předstírat, že v rozhodné době byl jednatelem a jediným společníkem společnosti X, někdo jiný než on. Dne 27. 12. 2011 se stal jediným společníkem a jednatelem V. M. a inkriminovaná kupní smlouva na předmětné stroje byla uzavřena až dne 10. 1. 2012. Zda je někdo jednatelem či společníkem obchodní společnosti, je podle stěžovatele jednoznačně daný právní stav, který vychází ze zápisu v obchodním rejstříku, smluv o převodu obchodního podílu či rozhodnutí valné hromady. Proto podle stěžovatelova názoru není něco takového předstírat vůbec možné. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že šlo o fiktivní úkon, neboť dnem 27. 12. 2011 stěžovatel pozbyl funkci jednatele i obchodní podíl ve společnosti X, a tedy jakýkoliv právní úkon, který by poté za tuto společnost učinil, by byl neplatný. Stěžovatel se tak nemohl předmětného skutku vůbec dopustit, neboť v době uzavření kupní smlouvy na předmětné stroje nebyl osobou, která by byla způsobilá spáchat trestný čin zpronevěry ani poškození finančních zájmů Evropské unie ve vztahu k majetku uvedené společnosti. 7. Ad 2) stěžovatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal s podstatnými námitkami obhajoby, což nenapravil ani Nejvyšší soud. Odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí toliko odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, s námitkami stěžovatele se vypořádává toliko formálně a v podstatě vůbec nepoužívá model argumentace tvrzení - důkaz, na jehož základě bylo učiněno - vysvětlení, proč tomu tak je. Odvolací soud tak v podstatě převzal závěry nalézacího soudu a pouze k nim přidal fráze typu "není žádných pochyb" či "je nesporné", k námitkám stěžovatele a jeho spoluobviněného pak přidal jen fráze jako "účelové" či "překrucující". 8. Vyčítá-li mu pak Nejvyšší soud, že převážně opakuje své dřívější argumenty a zcela dogmaticky setrvává na svých tvrzeních, opomíjí, že argument nevypořádání se s námitkami obhajoby vůbec ani nelze úspěšně vznést bez uvedení, které námitky či argumenty zůstaly nevypořádány. Stěžovatel je názoru, že pro nevypořádání se s námitkami obhajoby měl Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit, což nejenže neučinil, ale sám navíc i své napadené rozhodnutí zatížil vlastní vadou stejného druhu. Stěžovatel k tomu odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu k požadavkům na vypořádání se s námitkami obhajoby. 9. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že dne 27. 12. 2011 stěžovatel pozbyl funkci jednatele i obchodní podíl ve společnosti X, a že jediným společníkem a jednatelem této společnosti se stal toho dne V. M. Jestliže obecné soudy tyto skutečnosti vzaly za prokázané, avšak přesto dovodily, že stěžovatel se dopustil předmětného skutku, zatížily tím svá rozhodnutí vadou extrémního nesouladu provedeného dokazování a skutkových závěrů. 10. Ad 4) stěžovatel z pro