II.ÚS 879/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 879/10 ze dne 26. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 1529/2009 ze dne 3. února 2010, usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 37/2009 ze dne 19. května 2009, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 54 T 8/2008 ze dne 3. března 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho trestní věci obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině předmětným trestným činem takovým způsobem, který je v rozporu se základními zásadami trestního práva a ústavními kautelami práva na spravedlivý proces, neboť nectily zásadu in dubio pro reo a odvolací soud při opakovaném přezkumu vydal bez potřebného doplnění dokazování překvapivé rozhodnutí, které nutno hodnotit jako projev libovůle. Z napadených soudních rozhodnutí a trestního spisu vedeného pod sp. zn. 54 T 8/2008 Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným přípravou k trestnému činu vraždy podle § 7 odst. 1 dříve platného trestního zákona (dále též "tr. zák.") ve spojení s § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Nutno poznamenat, že jde v pořadí již o druhý rozsudek v této věci, neboť předcházející odsuzující rozsudek ze dne 1. 11. 2007 a potvrzující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2008 Nejvyšší soud na základě dovolání spoluobviněných V. K. a I. Č. zrušil a věc vrátil krajskému soudu s poukazem na nesoulad skutkové a právní věty, vyplývající z absence skutkových zjištění naplňujících formální znak kvalifikované skutkové podstaty přípravy trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. V tomto rámci také krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přípravy uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit ve spolupachatelství s dalšími souzenými osobami na tom skutkovém základě, že v Praze, v České Lípě a jinde v období od poloviny měsíce října 2006 do 11. listopadu 2006 z podnětu obviněného K., který celou akci finančně a hmotně zajišťoval, po vzájemné dohodě s úmyslem usmrtit poškozeného J. S., aby mu zabránili v dalších výpovědích, které by mohly případně způsobit nebezpečí trestního stíhání obviněného K., připravovali vraždu poškozeného, kterýžto skutek je v napadených rozhodnutích obecných soudů blíže specifikován. I proti druhému odsuzujícímu rozsudku podali všichni obvinění, včetně stěžovatele odvolání, která Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že krajský soud v dalším řízení po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnil v naznačeném směru dokazování a v intencích skutkových zjištění modifikoval znění skutkové i právní věty z původního rozsudku ve výrokové části nového rozhodnutí tak, aby výrok odpovídal výsledkům provedeného dokazování a respektoval právní názor Nejvyššího soudu. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali všichni obvinění, včetně stěžovatele, prostřednictvím svých obhájců dovolání, která všichni shodně formálně opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Nejvyšší soud všechna dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že námitky obviněných zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a ostatní jsou zjevně neopodstatněné. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které předestřel argumentaci mající prokázat, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se shora uvedenými ustanoveními Ústavy a Listiny. Vyjádřil své přesvědčení, že obecné soudy vycházely zejména z výpovědi problematického svědka H., když jeho výpověď označily za natolik věrohodnou na to, aby mohly stěžovatele uznat vinným z přípravy k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona a odsoudit ho k dvanácti rokům trestu odnětí svobody. Stěžovatel je přesvědčen, že svědek H. měl "od počátku úmysl se obohatit tím, že uvedl své obchodní partnery v omyl. Jinými slovy je-li jeho výpověď pravdivá, dopustil se trestného činu podvodu. V takovém případě podle zásady oficiality měl být F. H. stíhán pro tento trestný čin v momentě, kdy se sám udal na policii, současně za předpokladu, že peníze skutečně přijal, což prokázáno bez důvodných pochybností rozhodně v trestním řízení nebylo. Stěžovatel tuto skutečnost považuje za "selektivní výkon spravedlnosti". Tyto své úvahy stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Stěžovatel dále Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že (dle interpretace stěžovatele) připustil "nezákonnou provokaci", když v odůvodnění svého zamítavého usnesení uvedl, že "by bylo krajně neetické, aby zákon legálně chránil pachatele připravující vraždu před podvodníky, kteří přijmou nabídku pouze za účelem vylákání odměny za čin, který nehodlají provést". Stěžovatel je přesvědčen, že provokace "podvodníka H. pod taktovkou Policie" má povahu nedovolené a protiústavní provokace, kdy provokatér "je ve skutečnosti pouze jakýmsi gestorem". Dle mínění stěžovatele trestnost jednání svědka F. H. zaniknout nemohla, a sice v důsledku základů trestní odpovědnosti. I tuto svoji výhradu stěžovatel podrobil zevrubnému rozboru. Dále stěžovatel obecným soudům vytkl, že nesprávně posoudily hmotněprávní ustanovení trestního zákona o účastenství, konkrétně návodu k trestnému činu. Touto námitkou se sice zabýval v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud, avšak dle přesvědčení stěžovatele naprosto nevyhovujícím způsobem. Prý jen odcitoval obecné poučky o účastenství a judikaturu, aniž by se byl vypořádal s konkrétními námitkami a příklady nepřípustného jednání. Nadto stěžovatel pokládá rozhodnutí dovolacího soudu za překvapivé, když Nejvyšší soud nejprve konstatoval absenci skutkových zjištění naplňujících formální znak kvalifikované skutkové podstaty přípravy trestného činu vraždy, následně prý ale za nezměněného skutkového stavu "téměř totožné rozhodnutí potvrdil". Stěžovatel v této spojitosti zejména namítá, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť z něj prý "ani náznakem" nevyplývají jejich úvahy o "různých pochybných obchodech různých osob v různém postavení". Podle stěžovatele se jedná o domněnky a fabulace, které mu však dle něj obecné soudy přičetly k tíži. Na základě toho se stěžovatel domnívá, že obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Obecné soudy se prý dopustily deformace provedených důkazů Na závěr svého návrhu stěžovatel poukázal na porušení ústavních kautel ze strany obecných soudů i při rozhodování o trestu, jeho druhu a výměře. Dle něj je zcela evidentní, že jeho míra účasti na celé věci byla minimální, poukazuje na to, že sami ostatní spoluobvinění K. a Č. jej označují za "pičmundu", který do podstaty celé záležitosti nebyl nijak zasvěcen. Za takové situace pokládá za porušení principu ekvity, který je dle něj vyjádřen v ustanovení § 31 odst. 2 trestního zákona, podle něhož byl čin posuzován, že všem obžalovaným byl uložen stejně vysoký trest. Stěžovatel podotkl, že všichni obvinění byli stíháni toliko pro přípravu k vraždě, každý z nich ovšem postupoval s jinou mírou rozhodnosti a se zcela různou mírou vlivu na jednání ostatních spolupachatelů, uváží-li se, že příprava byla prokázána. Za této situace prý rovný trest nevystihuje vůbec prvek individuální prevence, a smyslem rovného trestu je tu pouze prevence generální. Uložené tresty totiž dle stěžovatele v zásadě "jakoby ukazovaly na to, že míra účasti jednotlivých pachatelů na údajné přípravě je stejná, což odporuje provedeným důkazům". Ve světle předestřené argumentace stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení základních práv zakotvených ve vyjmenovaných ustanoveních aktů ústavního pořádku a aby všechna rozhodnutí obecných soudů v příslušné trestní věci zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodst