II.ÚS 886/19

Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i usnesení Nejvyššího soudu.

Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení vlastnictví k nemovitostem - jednotkám nacházejícím se v budově v katastrálním území Stodůlky, obec Praha (k bližší specifikaci srov. rozsudek soudu prvního stupně). V katastru nemovitostí je od 4. 7. 2001 jako vlastník nemovitostí zapsán žalovaný (Družstvo BADEM), a to na základě kupních smluv uzavřených mezi Pražským stavebním bytovým družstvem a žalovaným ze dne 2. 7. 2001. Již v roce 1993 však byla mezi týmiž účastníky uzavřena smlouva o koupi najaté věci (leasingová smlouva), v rámci níž byl sjednán nájem předmětného objektu s tím, že nemovitosti do vlastnictví nájemce (žalovaného Družstva BADEM) přejdou uplynutím doby nájmu a zaplacením poslední splátky nájemného dle platebního kalendáře.

Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl poté, co dospěl k závěru, že převod předmětných nemovitostí nebyl v rozporu se stanovami stěžovatele. Upozornil též na skutečnost, že k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo v roce 2001, ale žalobu stěžovatel podal až o pět let později v roce 2006.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co na základě podaného odvolání přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a doplnil dokazování. Uvedl, že k podpisu leasingové smlouvy z roku 1993 byli členové statutárního orgánu řádně pověřeni členskou schůzí, kterou byli řádně zvoleni. Schválení tohoto převodu podle závěrů soudu nebylo podmíněno schválením členské schůze družstva, jelikož rozhodnutí o úplatném převodu nemovitostí nespadá pod rozhodování o základních otázkách koncepce rozvoje družstva (tj. zaměření družstva, předmět či rozsah činnosti). Dále se odvolací soud zabýval otázkou přiměřenosti sjednané ceny, přičemž konstatoval, že vzhledem k době sjednání kupní ceny není možné určenou částku považovat za nepřiměřeně nízkou či snad rozpornou s dobrými mravy. Obdobně neshledal opodstatněnou námitku stěžovatele stran neplatnosti smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy či námitku neurčitosti smlouvy. V závěru uvedl, že neobstojí ani námitka stěžovatele o překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, který po kasaci svého prvního rozhodnutí ve věci rozhodl odlišně. Uvedl, že nejde o překvapivé rozhodnutí, tedy takové, které by nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci a tvrzení účastníků řízení předvídat. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže v tomto konkrétním případě dospěl k odlišnému právnímu závěru na základě již zjištěných skutkových okolností a provedených důkazů.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Postupně se v odůvodnění vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž uzavřel, že žádná ze stěžovatelem položených právních otázek nemohla založit přípustnost podaného dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a zcela nedostatečně odůvodnil odklon od původního právního názoru v rámci odůvodnění rozhodnutí (pozn.: tj. rozhodnutí vydaného poté, co byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení). Uvádí, že stěžovatel očekával, že soud prvního stupně věc posoudí právně stejně jako v případě svého prvního rozhodnutí, když v řízení nevyšlo najevo nic nového. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly námitkami stěžovatele stran platnosti jednotlivých smluv a jejich souladu s dobrými mravy. Nejvyššímu soudu vytýká, že nerespektoval vlastní ustálenou judikaturu a jeho přístup byl nadmíru formalistický. Zbývající část ústavní stížnosti je spíše rekapitulací skutkových okolností případu a výkladem vlastního právního posouzení dané problematiky.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Není jeho úkolem hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takové vady Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud se předně neztotožňuje s námitkami stěžovatele ohledně porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí ani s jeho odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 387/18. V daném případě nešlo o rozdílná rozhodnutí soudu v téže věci, pouze v jiných fázích řízení (jako je tomu nyní), ale o nerespektování "judikatury" či rozhodnutí jiného soudu ve věci se stejným či obdobným předmětem řízení. V nyní posuzované věci dospěly obecné soudy k odlišnému právnímu závěru poté, co odvolací soud první rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil na základě závěru, že soud nižší instance se náležitě nezabýval platností leasingové smlouvy z roku 1993, což bylo stěžejní pro právní závěry o platnosti kupní smlouvy a jejích dodatků. Při posouzení platnosti smluv soudy vycházely z provedeného (a poté dále doplněného) dokazování a skutkových okolností případu, proti nimž neměl stěžovatel žádné námitky. Porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování proto nelze spatřovat pouze v tom, že soud v novém řízení "přehodnotil" závěry o platnosti kupní smlouvy z roku 2001.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.

Z argumentace v ústavní stížnosti plyne, že v převážné části jejího textu stěžovatel opakuje své námitky uplatněné již před obecnými soudy. Stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím v ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit.

Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. S námitkami stěžovatele, které korespondují s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, se náležitě vypořádaly. Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jejich odůvodnění považuje za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.