II.ÚS 948/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 948/17 ze dne 27. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Macholdy, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Poděbradova 751, Louny, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2017, sp. zn. 8 To 26/2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že porušuje jeho právo na vlastnictví majetku zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Proti stěžovateli bylo usnesením Policie České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expoziturou Teplice ze dne 12. prosince 2016, č. j. NCOZ-748/TČ-2016-417400, zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů poškození finančních zájmů Evropské unie dle ustanovení § 260 odst. 1, 4 písm. a) a 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle ustanovení § 256 odst. 1, 2 písm. a), b) a c) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny a účasti na organizované zločinecké skupině dle ustanovení § 361 odst. 1 trestního zákoníku. V rámci tohoto trestního stíhání zajistil na základě ustanovení § 344a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2016, č. j. VZV 25/2015-517 (dále jen "usnesení o zajištění"), opraveného usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 12. 2016, č. j. VZV 25/2015-984 (dále jen "opravné usnesení"), majetek stěžovatele, a to několik nemovitostí a finančních prostředků na několika bankovních účtech, a to až do výše částky 35 000 000 Kč. 3. Proti usnesení o zajištění ve znění opravného usnesení podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"). Tu odůvodnil tím, že zajištění majetku dle ustanovení § 344a odst. 1 trestního řádu je ústavně nekonformní, neboť je nadbytečné vedle institutů dle ustanovení § 79 a násl. trestního řádu, přičemž bylo do tohoto předpisu "propašováno" bez vědomí velké části zákonodárců. Stěžovatel rovněž uvedl, že zajištěn byl jeho majetek, který plně odpovídá jeho legálním příjmům, a že ohledně něj neexistovalo podezření, že byl získán trestným činem. Rovněž stěžovatel vytkl, že zajištění jeho majetku neodpovídá požadavkům na ústavně-konformní omezení vlastnického práva ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a že státní zástupce vychází z nesprávně určené výše škody. Rovněž namítal nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. 4. Stížnostní soud tuto stížnost zamítl svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. V jeho odůvodnění uvedl, že aplikace ustanovení § 344a trestního řádu byla v případě stěžovatele po formální i materiální stránce správná, že legální či nelegální způsob nabytí zajišťovaného majetku nehraje u tohoto ustanovení roli, a že dle ustanovení § 344a odst. 2 trestního řádu stěžovatel může dosáhnout provedení jednotlivých plateb z účtů, na nichž byly prostředky zajištěny. Stížnostní soud sice sdílel pochybnosti stěžovatele o správnosti určení výše škody, nicméně dle jeho názoru bude ohledně tohoto údaje prováděno dokazování v dalším průběhu řízení. III. Argumentace stěžovatele 5. Ústavní stížnost je založena v zásadě na stejné argumentaci, jakou uplatňoval stěžovatel již ve své stížnosti proti usnesení o zajištění. Konkrétně v ní stěžovatel namítá: 1) zneužití jednoduchého práva vydáním napadeného usnesení; 2) legální původ zajištěných prostředků; 3) odlišné rozhodnutí od rozhodnutí o stížnosti jednoho ze spoluobviněných; 4) nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení. Tyto námitky lze přiblížit následovně: 6. Ad 1) dle stěžovatele postupovaly orgány činné v trestním stíhání v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 trestního řádu, aniž by však toto tvrzené porušení konkretizoval. Zopakoval rovněž svou argumentaci, uplatněnou již v řízení o stížnosti proti usnesení o zajištění, tedy že ustanovení § 344a trestního řádu je v rozporu se systematikou a metodologií trestního řádu, je zcela redundantní vedle ustanovení § 47 a násl., jakož i § 79 a násl. trestního řádu. Tato ustanovení, jakkoliv dle stěžovatele umožňují rovněž řadu excesů, plně zahrnují všechny myslitelné situace, v nichž je možno majetek zajistit, včetně případů, kdy je účelem zajištění umožnění efektivního vymáhání potenciálně uloženého peněžitého trestu. Ustanovení § 344a trestního řádu je tedy dle stěžovatele vedle nich redundantní, a tedy i v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. 7. Ad 2) stěžovatel argumentuje tím, že byl až do roku 2005 profesionálním hokejistou, jenž více než 15 let vykonával svou profesi v zahraničí, a tedy jeho příjmy podstatně převyšovaly průměrné příjmy občanů v ČR, přičemž jeho manželka až do odchodu do důchodu vykonávala vedoucí funkci na finančním úřadě. Současný majetek stěžovatele a jeho manželky tak odpovídá jejich historickým příjmům. Aniž stěžovatel výslovně formuluje podstatu této námitky, lze z těchto údajů dovodit, že je patrně toho názoru, že zajištění dle ustanovení § 344a trestního řádu se nevztahuje na majetek nabytý legálně. 8. Ad 3) stěžovatel poukazuje na rozhodnutí stížnostního soudu o stížnosti jednoho z jeho spoluobviněných v analogické situaci, v němž stížnostní soud usnesení o zajištění majetku dle ustanovení § 344a trestního řádu zrušil, neboť v tomto případě byl zajištěn jen byt v panelovém domě, v němž dotyčný spoluobviněný bydlel, a peníze na účtech v nevysokých částkách, přičemž stížnostní soud dospěl k závěru, že zajištění bytu, v němž spoluobviněný žije a který navíc patří i jeho manželce, a prostředků na účtech, jimiž jsou zjevně hrazeny jen běžné náklady domácnosti, by bylo v rozporu s účelem ustanovení § 344a trestního řádu. Dle stěžovatele tento závěr ovšem plně dopadá i na jeho situaci. 9. Ad 4) stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení, které je podle jeho názoru "velestručné, nepřesvědčivé a zjevně vedené pouze snahou stížnosti stěžovatele nevyhovět" a které se nijak nevypořádává s judikaturou, na niž ve své stížnosti proti usnesení o zajištění stěžovatel odkazoval. Dle stěžovatele je napadené usnesení nepřezkoumatelné a nedostává povinnosti obecných soudů vyplývající z blíže nekonkretizované judikatury Ústavního soudu argumentačně se vypořádat s judikaturou, jíž se účastník řízení dovolává. 10. Svou argumentaci pak stěžovatel završuje tím, že z ničeho nevyplývá, že by se dopustil jednání, které by odůvodňovalo následné uložení peněžitého trestu, a důsledným trváním na respektování presumpce neviny. IV. Posouzení Ústavním soudem 11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů či stěžovatelek. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 12. Ústavní stížnost je zjevně ne