II.ÚS 969/20

Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy rozhodovaly o povinnosti stěžovatelů uhradit soudní poplatek ze návrh na zaplacení částky 688 073,42 Kč s příslušenstvím, celkem ve výši 12 000 Kč. Celková žalovaná částka byla přitom vyčíslena následovně: každý ze stěžovatelů požadoval náhradu nákladů za fakturované právní služby ve výši 52 032,71 Kč, zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 42 004 Kč a náhradu nemajetkové újmy za vážné poškození osobních a rodinných vztahů ve výši 250 000 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. 26 C 241/2018-21 rozhodl tak, že vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatků - každého ve výši 6 000 Kč, ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení. O námitkách stěžovatelů rozhodl obvodní soud shora označeným usnesením tak, že je odmítl (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a vrátil stěžovatelům zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč (výrok IV.). V odůvodnění usnesení uvedl, že podle položky 8a Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), činí soudní poplatek v dané věci 2 000 Kč. Stěžovatelé však podle závěrů soudu podali návrh na zahájení řízení o třech nárocích se samostatným skutkovým základem, které jsou soudem projednávány ve společném řízení. Soudní poplatek za každý jednotlivý nárok činí 2 000 Kč.

Městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (v rozsahu napadených výroků II., III. a IV.). Soud dospěl k závěru, že usnesení soudu nižší instance je správné a nelze mu ničeho vytknout. Obvodní soud přitom nepochybil ani při stanovení konkrétní výše soudního poplatku, který byli stěžovatelé povinni uhradit. Obvodní soud v souladu se závěry ustálené praxe Městského soudu v Praze správně dovodil, že je-li v žalobě kumulováno více nároků se samostatným skutkovým základem (např. požadavek na přiznání nákladů právního zastoupení a požadavek na nemateriální újmu za nepřiměřeně dlouhé řízení), je třeba vybrat soudní poplatek za každý takto žalovaný nárok. V tomto řízení byl každý ze stěžovatelů skutečně povinen k úhradě soudního poplatku v částce 6 000 Kč.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Vypořádal se přitom postupně se všemi uplatněnými námitkami a zdůraznil, že zákon o soudních poplatcích sice výslovně neupravuje způsob stanovení výše soudního poplatku v případě objektivní kumulace nároků, vztahují-li se na tyto nároky shodné pevné (tj. nikoliv procentní) sazby poplatku, avšak Nejvyšší soud má za to, že je nutno postupovat analogicky podle ustanovení § 6a odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Soudní poplatky, stanovené za jednotlivé uplatněné nároky shodnou pevnou sazbou, je tedy zapotřebí sčítat. Dále uvedl, že "je nutno dovodit, že v případě kumulace nároků, pro něž jsou stanoveny shodné pevné sazby, se poplatky určené podle těchto sazeb rovněž sčítají". Pochybení soudů nižších instancí neshledal ani v odůvodnění jejich rozhodnutí, které označil - vzhledem ke konkrétním okolnostem - jako dostatečné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, které vykládaly dané ustanovení zákona natolik extenzivně, že mnohonásobně navýšily soudní poplatek a tím zásadním způsobem omezily jejich přístup k soudu. Způsob výkladu obecných soudů označují jako účelový, s cílem odradit stěžovatele od vedení řízení. Poukazují též na skutečnost, že předmětná rozhodnutí obecných soudů ve svém důsledku znamenají nemožnost dalšího uplatnění značné části nároků na imateriální újmu stěžovatelů. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečným způsobem odůvodnily.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutím připomíná, že zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se soudního poplatku ve výši 12 000 Kč. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009 či sp. zn. IV. ÚS 686/17 ze dne 27. 3. 2017). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Obdobně se Ústavní soud k dané problematice vyjádřil též v usnesení sp. zn. III. ÚS 634/19 ze dne 18. 6. 2019, přičemž neshledal důvod jakkoliv se od daných závěrů v nyní posuzovaném případě odchýlit.

Ústavní soud rovněž ověřil, že rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s příslušnými právními předpisy, jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž jejich závěr není neudržitelný. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelů Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.