II.ÚS 995/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 995/07 ze dne 10. 7. 2007 U 9/46 SbNU 519 K ustanovení obce opatrovníkem   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 10. července 2007 sp. zn. II. ÚS 995/07 ve věci ústavní stížnosti města Mirošova proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. P 19/2005 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. 18 Co 47/2007, kterými byl stěžovatel ustanoven opatrovníkem fyzické osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností podanou dne 18. 4. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením soudu prvního stupně byl stěžovatel ustanoven opatrovníkem nesvéprávného P. L. a byla mu uložena povinnost předložit soudu vždy do konce kalendářního roku doklady a vyúčtování o hospodaření s majetkem opatrovance. K odvolání stěžovatele, ve kterém město Mirošov vyjádřilo svůj nesouhlas s ustanovením opatrovníkem, rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na to, aby mu povinnosti byly ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, a dále bylo podle stěžovatele porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že stěžejní skutečností je, že povinnosti musejí být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Zákon, který by přikazoval obci přijmout a vykonávat funkci opatrovníka proti její vůli, neexistuje. Pokud tedy město Mirošov vyjádřilo v odvolání nesouhlas s ustanovením opatrovníkem osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům, nemělo potvrzující usnesení odvolacího soudu pro tento závěr oporu v platné úpravě. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 301/01 ze dne 19. 12. 2001 (N 200/24 SbNU 505), ve kterém měl Ústavní soud konstatovat, že obec nelze pověřovat funkcí opatrovníka proti její vůli. To z důvodu, že obec jako orgán místní veřejné správy současně může vystupovat ve vztazích jako právnická osoba mající práva a povinnosti osoby soukromoprávní. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že se v projednávané věci nemohl vyjádřit, věc nebyla projednána veřejně a v jeho přítomnosti. Stěžovatel dále namítl, že se obecné soudy nezabývaly zjišťováním, zda neexistuje jiná vhodná osoba nebo subjekt, který by byl pro výkon funkce opatrovníka vhodnější. Sám stěžovatel ví o dvou subjektech, které jsou k výkonu opatrovnictví kompetentnější a vhodnější: prvním je Ústav sociální péče v Mirošově, ve kterém opatrovanec od ledna 2004 žije a který je důkladně seznámen s jeho životními potřebami, druhým je město Rokycany jako "obec III. typu", při kterém je zřízen odbor sociální péče. Odvolací soud se podle stěžovatele s těmito námitkami nevypořádal a pouze konstatoval, že není známa jiná fyzická osoba, která by mohla funkci opatrovníka vykonávat, a dále s odkazem na rozhodnutí stará více než 20 let uvedl, že není rozhodující, že obec nemá vytvořené potřebné předpoklady. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud v Rokycanech a Krajský soud v Plzni. Oba soudy pouze uvedly, že považují ústavní stížnost za nedůvodnou, a odkázaly na napadená rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že obecné soudy ve svých vyjádřeních neuvedly žádné zásadně nové argumenty a v podstatě jen odkázaly na obsah odůvodnění rozhodnutí, s nimiž byl stěžovatel již seznámen, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli k replice. II. Po zvážení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Problematikou ustanovování obcí opatrovníkem se Ústavní soud zabýval ve své dosavadní judikatuře opakovaně (nejenom v nálezu, na který odkázal stěžovatel). Ústavní soud poprvé v nálezu sp. zn. II. ÚS 27/2000 ze dne 2. 7. 2001 (N 97/23 SbNU 3) vyjádřil názor, že obecný soud může opatrovníkem osobě neznámého pobytu ustanovit podle § 29 odst. 2 občanského soudního řádu i obec jakožto právnickou osobu soukromého práva. To ovšem předpokládá, že obec jako jakákoliv jiná osoba soukromého práva musí vyjádřit s ustanovením souhlas. V opačném případě - za situace, kdy neexistuje zákon, který by obci ukládal povinnost vykonávat funkce opatrovníka i proti její vůli - obecný soud poruší čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Ústavní soud již v tomto nálezu ovšem poznamenal, že zcela jiná situace nastává při ustanovení opatrovníka u osob nezletilých, postižených duševní chorobou, resp. neschopných se srozumitelně vyjadřovat, neboť zde se nutnost převzetí takové povinnosti opírá o zákonné ustanovení. Tyto závěry posléze převzal Ústavní soud i do svých pozdějších rozhodnutí, v nichž na jednu stranu považoval za neústavní zásah do postavení obce, pokud byla obecným soudem ustanovena opatrovníkem osobě neznámého pobytu [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 303/01 ze dne 19. 12. 2001 (N 200/24 SbNU 505), III. ÚS 717/01 ze dne 6. 6. 2002 (N 67/26 SbNU 199)], avšak nepovažoval za porušení ústavně zaručených práv, pokud byla obec ustanovena opatrovníkem osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům (nepublikovaná usnesení sp. zn. IV. ÚS 744/05 ze dne 28. 6. 2006, III. ÚS 154/06 ze dne 31. 8. 2006, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, pokud jde o posuzování postavení obce z hlediska povinnosti vykonávat funkci opatrovníka, je třeba rozlišovat, zda je obec ustanovována procesním opatrovníkem podle § 29 občanského soudního řádu či opatrovníkem hmotněprávním (tzv. veřejným opatrovníkem) podle § 27 odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen "o. z."). Na rozdíl od první situace představuje ustanovení § 27 odst. 3 o. z. právě to zákonné ustanovení, na jehož základě dochází ke stanovení povinnosti převzít funkci opatrovníka. Stěžovatel se proto mýlí, pokud dovozuje, že neexistuje právní předpis, který by ukládal povinnost převzít funkci opatrovníka osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 303/01 (viz výše) je pak nepřípadný, neboť se týkal povinnosti obce převzít procesní opatrovnictví osoby neznámého pobytu, nikoliv opatrovnictví osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům. Nelze proto přisvědčit, že by obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí bez opory v zákoně. Ustanovení § 27 odst. 3 o. z. konstruuje subsidiární ustanovení "orgánu místní správy" opatrovníkem, pokud nelze zajistit vhodnou osobu z řad příbuzných či jiných vhodných osob. Z toho na jednu stranu vyplývá, že k ustanovení "orgánu místní správy" opatrovníkem se nevyžaduje jeho souhlas, na druhou stranu to však předpokládá, že obecný soud před tím nenalezl jinou vhodnou osobu. V daném případě stěžovatel namítal, že před jeho ustanovením opatrovníkem se obecné soudy otázkou existence jiné vhodné osoby vůbec nezabývaly. Jak Ústavní soud z odůvodnění napadených usnesení zjistil, obecné soudy vyšly z toho, že opatrovanec nemá žádné žijící příbuzné a má trvalý pobyt na území města Mirošova. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že by obecné soudy předpoklady stanovené § 27 odst. 3 o. z. nezkoumaly, a nedostály tak požadavku subsidiarity ustanovení "orgánu místní správy" opatrovníkem. Z celé konstrukce ustanovení § 27 o. z. pak vyplývá, že povinnost obecného soudu zkoumat existenci vhodných osob se omezuje pouze na okruh příbuzných opatrovance nebo jiných osob (fyzických či právnických), nikoliv dalších "orgánů místní správy". Nelze proto akceptovat výhradu stěžovatele, že obecné soudy porušily ustanovení § 27 o. z., pokud nezvážily ustanovení jiné obce (města Rokytnice) či ústavu, v němž je opatrovanec umístěn (Ústav sociální péče Mirošov - v případě tohoto subjektu je navíc překážkou výkonu funkce opatrovníka případná kolize se zájmy opatrovance, pokud je ve jmenovaném ústavu držen). Ústavní soud pak neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele ani v tom, že obecné soudy jednaly bez nařízeného ústního jednání a v nepřítomnosti stěžovatele. Jestliže Ústavní soud dospěl shora k závěru, že není porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele, pokud byl ustanoven opatrovníkem bez svého souhlasu, bylo by za takové situace nelogické, aby trval na povinnosti obecných soudů dát stěžovateli možnost se k věci vyjádřit v přímé ústní formě v průběhu ústního jednání, jak vyžadoval stěžovatel. Pokud zákon konstruuje povinnost "orgánu místní správy" převzít funkci opatrovníka i navzdory jeho nesouhlasu, může být předmětem "komunikace"