III.ÚS 1020/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1020/21 ze dne 16. 11. 2021 N 198/109 SbNU 148 Odmítnutí dovolání pro opožděnost, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Martiny Zavadilové a 2. Lukáše Zavadila, zastoupených advokátem Mgr. Martinem Kulichem, sídlem náměstí Kinských 741/6, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 29 NSČR 50/2020-P37-17, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 29 NSČR 50/2020-P37-17 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 29 NSČR 50/2020-P37-17 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Dne 16. 4. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, obsahu insolvenčního rejstříku a obsahu soudního spisu vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSUL 29 INS 3573/2019, v části vážící se k pohledávce č. 37, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud usnesením ze dne 21. 9. 2019 č. j. KSUL 69 INS 3573/2019-P37-2 rozhodl, že pohledávky obchodní společnosti Home Credit, a. s., (dále též jen "věřitel") přihlášené do insolvenčního řízení přihláškou evidovanou pod č. 37 se co do částky 69 313,58 Kč odmítají. Krajský soud odůvodnil rozhodnutí tak, že jde o nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem, přičemž věřitel neuplatnil své právo podat žalobu na jejich určení. Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání ze dne 25. 10. 2019. Usnesením ze dne 21. 11. 2019 č. j. KSUL 69 INS 3573/2019-P37-4 změnil krajský soud usnesení ze dne 21. 9. 2019 tak, že se pohledávky věřitele co do částky 69 313,58 Kč neodmítají. Krajský soud uvedl, že "úřední činností zjistil, že dne 4. 10. 2019 byla podána incidenční žaloba", ve které vystupuje věřitel jako žalobce a stěžovatelé jako žalovaní, pročež usnesení ze dne 21. 9. 2019 nemělo být vůbec vydáno. 3. Proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 11. 2019 podali stěžovatelé odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 6. 2. 2020 č. j. 1 VSPH 70/2020-P37-9 potvrdil napadené usnesení krajského soudu jako věcně správné. Vrchní soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelů, že věřitel podal určovací žalobu opožděně, v důsledku čehož měla být podle stěžovatelů odmítnuta. V dané věci bylo podle vrchního soudu rozhodující, že insolvenční správce nesprávně poučil věřitele o počátku běhu lhůty k podání určovací žaloby, pročež nelze jeho žalobu doručenou krajskému soudu dne 4. 10. 2019 považovat za opožděnou. Krajský soud proto autoremedurou změnil své usnesení ze dne 21. 9. 2019, a to při splnění všech podmínek stanovených § 95 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "insolvenční zákon"). Vrchní soud poučil účastníky řízení o přípustnosti dovolání s tím, že "lhůta pro podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátům zvláštním způsobem". Předmětné usnesení bylo doručeno dne 19. 2. 2020 do datové schránky právního zástupce stěžovatelů a dále též v listinné podobě stěžovatelce dne 26. 2. 2020 a stěžovateli dne 28. 2. 2020 (viz doručenky typu III přiložené ke str. 3 usnesení vrchního soudu). 4. Stěžovatelé podali proti usnesení vrchního soudu dovolání doručené krajskému soudu dne 28. 4. 2020. Z písemnosti "předložení věci k rozhodnutí o dovolání" (č. l. 15) je patrné, že dovoláním napadené usnesení bylo doručeno shora uvedeným osobám, přičemž zde krajský soud uvedl, že "dovolání bylo podáno včas". Nejvyšší soud však ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218a a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") jako opožděné. Uvedl, že stěžovatelé byli řádně poučeni o lhůtě k podání dovolání, přičemž usnesení vrchního soudu jim bylo doručeno prostřednictvím jejich právního zástupce dne 19. 2. 2020. Posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání tak byl den 20. 4. 2020. Jelikož stěžovatelé podali dovolání až dne 28. 4. 2020, učinili tak opožděně, pročež je musel odmítnout. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé rekapitulují průběh řízení před soudy a uvádějí, že odmítnutím dovolání porušil Nejvyšší soud jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud podle nich nerespektoval kogentní zákonnou úpravu počítání lhůt, v důsledku čehož jejich dovolání nesprávně posoudil jako opožděné. Podle § 74 odst. 2 insolvenčního zákona totiž platí, že lhůta pro podání opravného prostředku počíná běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem. Z obsahu soudního spisu je však patrné, že okruh adresátů zahrnoval nejen právního zástupce stěžovatelů, ale rovněž stěžovatele samotné. Ustanovení § 74 odst. 2 a § 75 odst. 1 insolvenčního zákona se zmiňují nikoli pouze o doručení, ale přímo o doručení adresátu. Stěžovatelům přitom krajský soud nedoručoval usnesení vrchního soudu například s poznámkou, že toto doručení má již pouze informativní povahu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považují stěžovatelé též za nedostatečně odůvodněné, neboť se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal se skutečností, že jim usnesení vrchního soudu bylo doručováno do vlastních rukou a řídili se tam uvedeným poučením. III. Vyjádření k ústavní stížnosti 6. Ústavní soud vyzval dalšího účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že není porušením práva na spravedlivý proces, nebudují-li soudy vlastní závěry na podrobné oponentuře jednotlivých vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelenou argumentaci. Možnost, že dovolání bude posouzeno jako opožděně podané, byla stěžovatelům známa, když se v jeho úvodu vyjadřovali k zachování lhůty pro jeho podání. Proto nelze hovořit o překvapivém či protiústavním rozhodnutí. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu dále nesprávně vykládají pojem "adresát" použitý v § 74 odst. 2 a § 75 odst. 1 insolvenčního zákona. Tam, kde je účastník řízení zastoupen advokátem, je soud povinen doručit rozhodnutí pouze tomuto advokátu. Z požadavku na profesionální přístup advokáta pak vyplývá požadavek, aby si v insolvenčním řízení počínal tak, aby lhůta k podání dovolání marně neuplynula. 7. Výzvu k vyjádření k ústavní stížnosti zaslal Ústavní soud též obchodní společnosti Home Credit, a. s., které podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu náleží postavení vedlejší účastnice řízení. Jelikož se však tato obchodní společnost k ústavní stížnosti ve lhůtě určené Ústavním soudem ani později nevyjádřila, má se v souladu s jí poskytnutým poučením za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala. 8. Vyjádření Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelům na vědomí a k případné replice, ti se však ve stanovené lhůtě ani po jejím uplynutí nevyjádřili. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu nebyl takový prostředek přípustný. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn jen tehdy, kdyby soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelů, zejména nebylo-li soudní řízení jako celek vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny [srov. např. nález ze