III.ÚS 1033/20

Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými došlo k zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "VTOS") a kterými bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS. Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") pak byla stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud se při rozhodování o jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS nezabýval nabídnutými zárukami důvěryhodných osob. Přestože se tyto osoby dostavily k veřejnému zasedání o projednávání žádosti, nebyly soudem vyslechnuty. Družka stěžovatele přitom soudu předložila písemné prohlášení o společném bydlení se stěžovatelem a společné výchově jejich dětí. Bratr stěžovatele pak stěžovateli nabídl finanční výpomoc a stěžovatel rovněž předložil i písemný příslib nabídky zaměstnání. Tyto důkazy však okresní soud zcela opomenul, když nepřiměřeně zdůrazňoval stěžovatelovu trestní minulost a na tomto základě dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal polepšení ve výkonu trestu a existenci předpokladů vedení řádného života. Ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu pak namítá, že ten se se stížnostními námitkami stěžovatele nijak nevypořádal a v podstatě jen parafrázoval odůvodnění okresního soudu. Napadená usnesení tak nenaplňují ústavněprávní požadavek na jejich řádné, tj. úplné, srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění, čímž se stávají nepřezkoumatelnými. Stěžovatel rozporuje, že splnění zákonné podmínky vedení (budoucího) řádného života je dovozováno z chování stěžovatele ve VTOS. K jeho tíži přitom okresní soud přičetl i jeho nespolupráci s Probační a mediační službou České republiky, přičemž však tuto spolupráci je možné navázat až po zahlazení kázeňských trestů.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů vybočuje ze zásad spravedlivého procesu [srov. kupř. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16].

Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah nutný. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny), anebo pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].

Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoliv povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, nýbrž pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.

Podmíněné propuštění upravené v ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Obecné soudy při posuzování žádosti shledaly, že stěžovatel jako předpoklad vyhovění jeho žádosti naplnil formální podmínku stran výkonu alespoň poloviny uloženého trestu.

Již ve vztahu ke druhé podmínce (prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu) však okresní soud vyslovil negativní stanovisko. V této souvislosti zmínil uložené kázeňské tresty a okolnost neplnění cílů programu zacházení, chování a vystupování stěžovatele ve VTOS, které není na požadované úrovni a na základě čehož bylo ředitelem věznice opakovaně rozhodnuto o prodloužení doby uzamykání jeho cely. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení rovněž negativně hodnotil pozitivní testy na přítomnost drog a poukázal na absenci spolupráce s Probační a mediační službou, která je zapříčiněna právě kázeňskými tresty (viz odst. 5 napadeného usnesení okresního soudu). V rozporu s tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti pak okresní soud v odůvodnění zmiňuje, že stěžovatelovo tvrzení, že po podmíněném propuštění bude bydlet u své družky, nebylo prověřeno, stejně jako stěžovatel nedoložil pracovní příslib (viz odst. 5 napadeného usnesení okresního soudu, odst. 17 - 22 napadeného usnesení krajského soudu). Ani stran naplnění třetí zmíněné podmínky okresní soud právě i s ohledem na výše uvedené neučinil kladný závěr a vyjádřil silné obavy, zda by stěžovatel po podmíněném propuštění vedl řádný život (viz odst. 8 napadeného usnesení okresního soudu, odst. 22 - 25 napadeného usnesení krajského soudu).

Z napadených rozhodnutí obecných soudů je tedy patrné, že se oba soudy naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabývaly řádně, přičemž své závěry dostatečně podrobně odůvodnily. Právě uvedené závěry obecných soudů shledává Ústavní soud z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnými.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.