III.ÚS 1045/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1045/24 ze dne 17. 7. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve věznici Heřmanice, Orlovská 670/35, P. O. Box 2, Ostrava, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 3 Tdo 978/2023-1047, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2023 č. j. 2 To 23/2023-954 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2023 č. j. 81 T 7/2022-848, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, Evy S. (jedná se o pseudonym) a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 39 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), když - zjednodušeně řečeno - fyzicky přemohl svou družku, vedlejší účastnici řízení, a za pomoci násilí (škrcení atp.) se pokusil vniknout svým penisem do její vagíny a násilím jí zasunul prsty do konečníku a pohyboval s nimi. Vedlejší účastnici se podařilo vyprostit a utéci ven z domu. Stěžovatel takto konal v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení. Uvedeným postupem vedlejší účastnici způsobil řadu výronů, zhmoždění hrudníku, kožní a další poranění. Zároveň u vedlejší účastnice vyvolal intenzivní obavu o život, která se rozvinula do posttraumatické stresové poruchy, v důsledku níž byla omezena v běžném způsobu života více než 1 rok. Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovateli podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud rovněž rozhodl podle § 228 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") o povinnosti stěžovatele zaplatit na náhradě škody vedlejší účastnici Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 35 842,24 Kč a vedlejší účastnici částku 28 631,15 Kč a se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázal jak Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, tak vedlejší účastnici na řízení ve věcech občanskoprávních. Vedlejší účastnici rovněž odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních i s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy. 3. Jako odvolací soud ve věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že podaná odvolání jako nedůvodná zamítl. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu. Podle vrchního soudu rozsudek krajského soudu netrpí žádnými závažnými procesními vadami, krajský soud zejména dodržel všechna procesní ustanovení týkající se práva stěžovatele na obhajobu. Ani podle vrchního soudu neobstojí námitka stěžovatele, že byl uznán vinným toliko na základě jediného důkazu - výpovědi samotné vedlejší účastnice anebo na základě psychologického vyšetření (v této souvislosti vrchní soud odkázal mimo jiné na SMS zprávy, které zasílal stěžovatel vedlejší účastnici, neboť se dozvěděl, že udržuje další vztah). Vysvětlil, proč výpověď vedlejší účastnice i vrchní soud považuje za zcela důvěryhodnou, s tím, že její důvěryhodnost byla potvrzena i znaleckým zkoumáním. Vrchní soud dále mj. odkázal na závěry znalců, podle nichž má stěžovatel tendenci v určitých situacích reagovat přehnaně, agresivně. Dále konstatoval, že poranění, která byla nalezena na těle vedlejší účastnice a která se vzhledem k jejich povaze stala mnohdy viditelnější až po několika dnech, si nemohla způsobit sama. Ostatně sám stěžovatel vzhledem k důkazní situaci např. tvrdil, že vedlejší účastnici sice chytil v oblasti krku, ovšem pouze z důvodu, že ji chtěl políbit. V neposlední řadě podle vrchního soudu nelze rovněž přehlížet okolnost, že mimo jiné i soused stěžovatele a vedlejší účastnice viděl, že vedlejší účastnice v inkriminované době spěšně opustila dům a byla velmi rozrušená. Se svým zážitkem se poté svěřila telefonicky zejména svým nejbližším. Vrchní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obsáhle vysvětlil, proč lze stěžovatelem spáchanou trestnou činnost kvalifikovat jako dokonaný zvlášť závažný zločin znásilnění. 4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto. Stěžovatel i v rámci dovolání zopakoval námitky, které uplatnil již v průběhu trestního řízení a soudy nižších stupňů na ně dostatečně reagovaly. Podle Nejvyššího soudu jsou přitom rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu správná, netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly jeho zásah například z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Vrchní soud podle Nejvyššího soudu nepochybil, neboť po přezkoumání rozhodnutí krajského soudu v odůvodnění svého usnesení mimo jiné vysvětlil důvody, proč ke skutkovým zjištěním krajského soudu nemá žádných výhrad. Nejvyšší soud konečně v odůvodnění svého rozhodnutí definoval, které námitky stěžovatele se zcela míjí s podstatou zákonem vymezených dovolacích důvodů a které námitky pod takové důvody sice podřadit lze, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými. V této souvislosti se zabýval mimo jiné i stěžovatelovou námitkou o opomenutých důkazech, nicméně tyto v dané věci nezjistil, neboť podle něho soudy nižších stupňů vysvětlily, proč některé stěžovatelem navrhované důkazy neprovedly; zjednodušeně řečeno tak učinily proto, že by další dokazování na zjištěném skutkovém stavu nemohlo ničeho podstatného změnit. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení principu presumpce neviny ve smyslu nálezu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2773/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), z něhož dovozuje, že není-li v dané trestní věci dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutečností, musí orgány činné v trestním řízení rozhodnout ve prospěch obviněného (zde tedy stěžovatele). Takto ovšem orgány činné v trestním řízení v daném případě nepostupovaly a ze dvou možných verzí výkladu použily tu, která je pro stěžovatele méně příznivější; konkrétně akceptovaly znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie, v němž je stěžovatel líčen jako násilník. Z trestné činnosti je navíc stěžovatel podle svého názoru usvědčován jediným reálným důkazem, a to výpovědí samotné vedlejší účastnice, kdy ovšem v dané věci šlo o tvrzení proti tvrzení. Důkazní situace ve věci stěžovatele vyžaduje o to větší pozornost proto, že samotná údajná vedlejší účastnice nebyla schopna část průběhu údajného znásilnění popsat, neboť měla v důsledku prožívaného šoku "zamrznout". Její tvrzení je nutno vnímat i v kontextu toho, že v minulosti měla se stěžovatelem majetkový spor a vyjadřovala se tak, že hledá kamarády, kteří by stěžovateli ublížili. Pokud se týká znaleckého posudku vypracovaného na jeho osobu, je v ústavní stížnosti zdůrazňováno, že posudek je na hranici serióznosti - v tomto ohledu stěžovatel napadá zejména použití tzv. Rorschachova testu. Krajský soud rovněž pochybil, pokud snižoval hodnotu důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele, zejména tedy výpovědi rodinných příslušníků nebo svědkyně M. Obecné soudy argumentují nesprávně, pokud motiv stěžovatele dovozují ze zmíněného Rorschachova testu a z citace tvrzení vedlejší účastnice, které se stalo součástí skutkové věty. Uvedený výrok, který stěžovatel měl v průběhu prováděného násilí vyřknout, tedy: "ty čubko jedna, tys mě ponížila, já ti ukážu, mám dost síly na to, abych tě zabil" je součástí důkazní situace, o níž samotné obecné soudy uvádějí, že jde o tvrzení proti tvrzení. 6. Obecné soudy rovněž v odůvodnění napadených rozhodnutí přiznávají, že nejsou schopny přezkoumat správnost znaleckých závěrů týkajících se osoby stěžovatele. Za potvrzení správ