III.ÚS 1056/14

Návrhem ze dne 14. 3. 2014 (podaným k poštovní přepravě dne 17. 3. 2014) stěžovatelka navrhla zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo být porušeno její základní právo (především na spravedlivý proces, na rovnost účastníků podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a na legitimní očekávání ochrany majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod). Stěžovatelka uvádí, že jí byl ustanoven v řízení před obecnými soudy z důvodu neznámého pobytu advokát jako opatrovník a v řízení pak byla plně úspěšná. Namítá, že odměna jí ustanovenému advokátovi měla být soudem přiznána ve vyšší částce, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nikoli podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Napadeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž obvodní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dále rozhodl o zastavení řízení, o vrácení soudního poplatku žalobkyním, a o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (že ustanovenému opatrovníkovi žalované se přiznává odměna za zastupování ve výši 1 200 Kč a že tutéž částku jsou žalobkyně povinny nahradit České republice). Městský soud uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil, že v tomto případě stěžovatelce jako žalované nevznikly žádné náklady řízení. Opatrovník žalované byl ustanoven podle § 29 odst. 3 o. s. ř. z důvodu jejího neznámého pobytu a v daném případě se mu přiznává odměna podle speciálního ustanovení § 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jak správně dovodil soud prvního stupně. Žádná další odměna z logiky věci opatrovníku žalované přiznána být nemůže, neboť žalovaná žádné náklady na své zastupování nevynaložila. Náklady v souvislosti s jejím zastupováním vynaložil pouze stát ve formě odměny advokáta, a proto soud prvního stupně rovněž správně žalobkyním uložil povinnost nahradit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady řízení ve výši 1 200 Kč, které správně vyčíslil.

Stěžovatelka v následném dovolání (stěžovatelka byla poučena odvolacím soudem o tom, že může podat dovolání) navrhla, aby jí byly přiznány náklady řízení ve výši celkem 21 180 Kč, a to odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 20 280 Kč a 3x režijní paušál po 300 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné ze zákona, neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby.

To však stěžovatelka obsahem ústavní stížnosti adekvátně nereflektuje, neboť své námitky obsahově směřuje výlučně proti té části rozhodnutí soudů, kterým byla přiznána odměna jejímu ustanovenému opatrovníkovi. Z povahy věci je zřejmé, že stěžovatelka nemůže být dotčena ve sféře svých práv rozhodnutím o odměně opatrovníka, protože toto rozhodnutí má dopad do (majetkové) sféry pouze tohoto opatrovníka a žalobkyň (kterým bylo uloženo zaplatit odměnu opatrovníka). Naopak stěžovatelce žádné náklady řízení nevznikly, jak dovodily obecné soudy, a ostatně stěžovatelka ani opak netvrdí, tím méně argumentačně dokládá. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky tak důsledně vzato značí dovozování porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod toliko z dotčení třetí osoby ve sféře jejích práv (ustanovenému advokátovi stěžovatelky měla být přiznána odměna v jiné výši), pročež takto koncipovaná ústavní stížnost ve svém důsledku značí podanou ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby.

Na základě výše uvedeného (kvůli zjevné nezpůsobilosti zásahu napadených rozhodnutí do základních práv a svobod stěžovatelky vzhledem k obsahu jejích námitek) proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Ústavní soud nad rámec dodává, že ústavní stížnost byla koncipována tak, že stěžovatelka podle ústavní stížnosti měla být v řízení před Ústavním soudem zastoupena "ustanoveným opatrovníkem JUDr. Pavlem Čadrou" (který jí byl ustanoven v řízení před obecnými soudy), který zmocnil advokátku JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., k podání ústavní stížnosti, která byla posléze podána jménem stěžovatelky. Je to stěžovatelka, která musí udělit sama plnou moc advokátovi (podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nevyzýval k dodání nové plné moci, v níž by byla jako zmocnitelka uvedena a podepsána výslovně stěžovatelka, neboť by to na odmítnutí ústavní stížnosti - vzhledem k podstatě ústavní stížnosti (obsahově argumentující ve prospěch třetí osoby) - nic nezměnilo. V ústavní stížnosti je uvedeno, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 15. ledna 2014 a že proto lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula již dnem 17. 3. 2014 (tedy právě v den, kdy ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě). Takže i hypotetický přípis Ústavního soudu, učiněný nad rámec v tom smyslu, že JUDr. Pavel Čadra musí podat ústavní stížnost svým jménem a že ústavní stížnost podaná pod jménem nynější stěžovatelky je naopak věcně neprojednatelná, by byl zjevně bezpředmětný (s ohledem na zákonnou lhůtu k podání ústavní stížnosti).