III.ÚS 1058/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1058/08 ze dne 9. 10. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. F., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2006, č.j. 14 Cmo 254/2005-42, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2005, č.j. 54 Cm 63/2003-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a "za použití ústavněkonformního výkladu ustanovení zákona o soudních poplatcích, ustanovení § 220p a § 220 k obchodního zákoníku" zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Cm 63/2003 se podává, že stěžovatel (zde coby navrhovatel) se "návrhem na přezkoumání výše vypořádání v penězích při převzetí jmění hlavním akcionářem" proti vedlejší účastnici RAVIN HOLDING a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, domáhal: 1. Aby "soud přezkoumal výši přiměřeného vypořádání podle § 220p obch. zák. s přiměřeným použitím § 220k odst. 1, 5 a 7 a stanovil výši dorovnání a rozhodl takto: 1. Vypořádání v penězích ve výši 740 Kč poskytované odpůrcem jako hlavním akcionářem při převzetí základního jmění společnosti PPF investiční holding a.s., IČ 4422424, sídlo: Praha 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21 je nižší než přiměřené. 2. Právo žalobce na dorovnání v penězích činí 540,- Kč na jednu akcii" (dále jen "určovací návrh"). 2. "Eventuelně, tj. pro případ, že soud vyhoví petitu" uvedenému sub 1/, "navrhovatel navrhuje, aby soud (s přihlédnutím k tomu, že žalobce poukázal výpisem z účtu majitele cenných papírů vlastnictví 4250 ks akcií) dále rozhodl takto: Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli částku 2 295 000 Kč s 3% úrokem z prodlení ode dne 5. 7. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku" (dále jen "návrh na plnění"). Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2003, č.j. 54 Cm 63/2003-14, vyzval stěžovatele, aby uhradil doplatek soudního poplatku za žalobu (na plnění) ve výši 92 800 Kč, přihlížeje k tomu, že stěžovatel již zaplatil (za žalobu na určení) v kolkových známkách 1 000 Kč. Současně stěžovatele poučil, že řízení bude zastaveno, jestliže doplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen. V záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Praze řízení zastavil; aplikoval ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 549/1991 Sb.") s poukazem na to, že stěžovatel předchozí výzvě nevyhověl, a soudní poplatek nedoplatil. Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že se usnesení soudu prvního stupně "v části o zastavení řízení ohledně požadavku navrhovatele na zaplacení 2 295 000 Kč s příslušenstvím" potvrzuje, a "v části o zastavení řízení ohledně požadavku na určení vypořádání v penězích a práva na dorovnání" se mění tak, že "v tomto rozsahu se řízení nezastavuje". Odvolací soud dovodil, že v dané věci jde o objektivní kumulaci nároků a nic na tom nemění, že stěžovatel "podmínil" uplatnění požadavku na plnění vyhovujícím určujícím výrokem. Jelikož podaný návrh nelze považovat za alternativní nebo eventuální, neprosadí se podle odvolacího soudu pravidlo obsažené v § 6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., na jehož základě se stěžovatel dožadoval toho, aby mu byl soudní poplatek stanoven jen za určovací návrh, a nikoli za návrh v pořadí druhý, na plnění. Zatímco v části řízení o návrhu na plnění je proto jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku správné, v části návrhu o určení zastavit řízení nelze, neboť zde soudní poplatek zaplacen byl. Odvolací soud konečně připomenul, že na posuzovaný návrh nedopadá "žádný z taxativně vyjmenovaných případů zákonného věcného či osobního osvobození od poplatku podle § 11 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb.". Proti tomuto usnesení podal stěžovatel souběžně ústavní stížnost i dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 178/06, posoudil jakožto návrh nepřípustný, a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jej odmítl. Vysvětlil, že: "stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné." Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 2. 2008, č.j. 29 Odo 831/2006-129, odmítl, neboť shledal, že jeho přípustnost podle žádného z rozhodných ustanovení občanského soudního řádu dovodit nelze [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.]. Podle kritiky stěžovatele, vtělené do obsáhlé a doplněné (nové) ústavní stížnosti, je "základem problému ... otázka, kdo má nést náklady přezkumného řízení podle § 220p, resp. § 220k obchodního zákoníku, tj. zda hlavní akcionář nebo minoritní akcionáři a zda stávající právní úprava naplňuje princip proporcionality". Stěžovatel dovozuje, že "stanovení povinnosti platit soudní poplatek v zákoně o soudních poplatcích i pro případy přezkoumání výše vypořádání při převodu jmění a vůbec princip nesení nákladů řízení vyvolaných vyvlastněním vyvlastňovanými osobami znamená překážku pro uplatnění práva", a vyslovuje přesvědčení, že "pokud zákonodárce ztížil, resp. znemožnil uplatnění práva vyvlastňovaného akcionáře, pak jednal v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatele zatížil disproporčním břemenem". Ku podpoře tohoto názoru stěžovatel vznáší následující argumenty: 1. Právní řády Spolkové republiky Německo, Rakouska, Švédska, Spojeného království a Irska zakotvují, že "náklady řízení" na stanovení výše vypořádání po vyvlastnění investice v obchodních společnostech nese "vždy hlavní akcionář". Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (v odst. 80) sice konstatoval, že "zahraniční právní úpravy mohou být ve vztahu k minoritním akcionářům přátelštější, což však automaticky neznačí, že domácí právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem", neuvedl však "jediný případ země, kde by v podobné situaci byla uložena poplatková povinnost osobě ve stejném postavení jako je stěžovatel", přičemž vysvětlení "přátelštějším přístupem" podle stěžovatele postrádá "ústavněprávní význam". 2. Z ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a § 21a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, vyplývá, že podle uvedených zákonů - dopadajících na problematiku odnětí vlastnického práva - oprávněné osoby, které se domáhají svého práva proti povinným osobám, jsou od soudních poplatků osvobozeny. Obdobně "při rušení spoluvlastnictví soudní poplatek je povinen v první řadě platit ten, kdo o zrušení spoluvlastnického práva žádá, nikoliv ten, komu je spoluvlastnický podíl odnímán". Odtud lze podle stěžovatele vyvodit princip, že "osoby, jejichž majetek je vyvlastňován nebo podroben opatření, které se rovná vyvlastnění ve smyslu nedobrovolného odnětí účasti na podnikání, by neměly být zatěžovány břemenem soudních nákladů v řízení, která jsou vyvolána tímto odnětím majetku". Opačné názory "prezentované v České republice", že ve věcech obdobných posuzované jde o běžný spor o obligační nárok, kde by náklady, zejména náklady soudního poplatku a zálohy na znalecké posudky, měl nést v prvé řadě žalobce, "vybočují z názoru převažujícího v evropském právu a navíc nemají žádné racionální zdůvodnění". 3. Že "princip nevyžadování soudních poplatků od osob ve stejném postavení jako je stěžovatel" představuje "nezbytnou podmínkou práva na spravedlivý proces" a "odpovídá i ustanovením Evropské úmluvy o lidských právech a praxi štrasburských institucí", lze podle stěžovatele dovodit z rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva "ve věci Bramelid a Malmström v. Švédsko (stížností 8588/79 a 8589/79)". Švédská vláda totiž "v průběhu projednávání" následujících uvedené rozhodnutí informovala Komisi, že "akceptuje její připomínky, a dále došlo ke změně švédských zákonů, které výslovně stanoví, že náklady přezkumného řízení nese hlavní akcionář a nikoliv minoritní investoři". 4. "Disproporcionalitu násobí" okolnost, že jelikož menšinový akcionář musí žalovat doplatek na vypořádání žalobou na plnění (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1295/07), je zatížen povinností výší doplatku "přesně vyčíslit" již v žalobě, což předpoklád