III.ÚS 1064/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1064/09 ze dne 22. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Mgr. O. H., právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 11. 2007 č. j. 3 T 156/2007-745, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2008 č. j. 14 To 351/2007-785 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1384/2008, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postup obecných soudů měl být rovněž v rozporu s článkem 90 Ústavy ČR. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 11. 2007 uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. Trestného činu krádeže se stěžovatel dle závěrů nalézacího soudu dopustil tím, že v období od 8. 9. 2004 do 23. 9. 2004 ve Vamberku, okres Rychnov nad Kněžnou a v Žamberku, okres Ústí nad Orlicí, postupně prostřednictvím platební karty a bankomatu vybral z bankovního účtu obchodní společnosti Grifmont, spol. s r. o., částku ve výši celkem 25 000,- Kč, ačkoliv dne 3. 9. 2009 převedl svůj obchodní podíl v této obchodní společnosti, a způsobil tak obchodní společnosti Grifmont, spol. s r. o., nyní Badstav, s. r. o., se sídlem v Kounově č. 5, škodu ve výši 25 000,- Kč. Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., se stěžovatel dle skutkových závěrů nalézacího soudu dopustil společně s dalšími obviněnými M. K. a Mgr. R. S. skutkem popsaným pod bodem 5. ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podal stěžovatel a další dva obvinění odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 12. 3. 2008 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. uznal stěžovatele vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., jehož se stěžovatel dle odvolacího soudu dopustil společně s obviněnými K. a S. tím, že dne 3. 9. 2004 v Praze společně převedli své obchodní podíly v obchodní společnosti Grifmont, spol. s r. o., zcela nemajetnému J. S., a to proto, aby se zbavili odpovědnosti za činnost této obchodní společnosti, přičemž převod podílů proběhl bez převodu majetku obchodní společnosti s vědomím, že probíhá kontrola Finančního úřadu v Žamberku, a J. S. fyzicky nepředali žádné účetnictví obchodní společnosti Grifmont, spol. s r. o., a to s úmyslem, aby nebylo možno zjistit ekonomický stav této obchodní společnosti, stav majetku, pohledávek a závazků. Popsaným jednáním obviněných došlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty u obchodní společnosti Grifmont spol. s r. o., za období od 1. 1. 2003 do 3. 9. 2004. Za tento trestný čin a za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, byl stěžovatel odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce ještě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 12. 11. 2008 odmítl jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům především vytýkal, že se náležitým způsobem nezabývaly námitkami, které v rámci své obhajoby v trestním řízení uplatnil. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou dle stěžovatele náležitě odůvodněna. Provedené dokazování bylo jednostranné a neúplné, skutkový stav nebyl zjištěn v souladu se zásadou materiální pravdy. Stěžovatel má konkrétně zato, že nalézací soud založil své skutkové závěry o vině stěžovatele trestným činem na jediném důkazu, a sice na výpovědi svědka S. Obecné soudy se odmítly zabývat důkazními návrhy stěžovatele, zejména svědectvím Ing. S, svědčícím ve prospěch obhajoby. Pokud jde o trestný čin krádeže, stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání - tzn. výběry z bankovního účtu společnosti Grifmont - nelze hodnotit jako trestný čin dle § 247 tr. zák., neboť stěžovatel jednal se souhlasem poškozeného, tzn. jednatele společnosti, kterým byl v té době J. S. Pokud jde o trestný čin dle § 125 odst. 1 tr. zák., i zde dle stěžovatele obecný soud hodnotil jako trestné jednání běžnou dispozici s obchodním podílem. Stěžovatel trvá na tom, že touto dispozicí nemohlo dojít k ohrožení majetkových práv věřitelů, struktura majetku a závazků společnosti se nezměnila a dokonce došlo k převzetí závazků společnosti, jejíž obchodní podíl stěžovatel prodal, ze strany jiného subjektu. Bylo na novém jednateli, který je zároveň jediným společníkem, jaké kroky ve vztahu k věřiteli učiní. Stěžovatel sám za ekonomickou situaci společnosti po převodu obchodního podílu odpovědnost nést nemůže. II. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Vyjádření obecných soudů byla stručná a fakticky jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice. Na základě odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud v této souvislosti opakovaně zdůraznil, že mu nepřísluší přehodnocovat výsledky dokazování provedeného obecnými soudy v trestním řízení. Ústavní soud v případech skutkových polemik zasahuje zpravidla jen tam, kde byla v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění s vykonanými důkazy v extrémním nesouladu (viz např. rozhodnutí věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03, všechna dostupná v databázi NALUS), popř. pokud napadená rozhodnutí vykazovala závažné nedostatky odůvodnění ve smyslu ust. § 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Ústavní soud se rovněž opakovaně vyjádřil k problematice tzv. opomenutých důkazů, kdy zdůraznil zejména nutnost náležitého zdůvodnění zamítnutí důkazních návrhů. Ke kasaci napadených rozhodnutí však Ústavní soud nepřikročil tam, kde došlo k opomenutí důkazních návrhů zjevně irelevantních (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, sp. zn. I. ÚS 73