III.ÚS 1096/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1096/24 ze dne 4. 3. 2025 Neposkytnutí dostatečné lhůty ustanovenému obhájci k vyjádření v řízení o mimořádném opravném prostředku Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2024, č. j. 4 Tz 109/2023-1221, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2024, č. j. 4 Tz 109/2023-1221, bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jím došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a spisu Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 109/2023, vyplývá, že napadeným usnesením Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch stěžovatele podal ministr spravedlnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40. Tímto usnesením byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Po pravomocném skončení věci se ukázalo, že státní zástupce sám vydal pokyn k zahájení trestního stíhání stěžovatele, a nebyl tudíž příslušný rozhodovat o jím podané stížnosti. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že uvedeným usnesením došlo k porušení zákona v neprospěch stěžovatele. Ačkoliv bylo toto pochybení závažné z pohledu zákonnosti přípravného řízení, jeho význam vymizel v dalších fázích této trestní věci a nemělo větší vliv na jeho výsledku. Kasační zásah Nejvyššího soudu proto nebyl opodstatněný. Kasační výrok je podle napadeného usnesení možný jen po zjištění natolik závažného porušení zákona, že již není možné trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí. Ostatně daný druh pochybení nečiní podle judikatury Nejvyššího soudu nezákonnými ani předchozí, ani následné úkony trestního řízení. Tím spíše toto pochybení nijak nedevalvovalo dokazování před soudy a správnost jejich závěrů. Těžiště dokazování je v trestním řízení právě před soudy. Uvedený postup státního zastupitelství byl navíc v dohledovém řízení přezkoumán nadřízeným státním zastupitelstvím. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud i přes závěr o porušení zákona podanou stížnost zamítl. Stěžovateli byl pro řízení o stížnosti ustanoven obhájce dne 8. 2. 2024 a obhájci bylo jeho ustanovení doručeno až dne 12. 2. 2024. Ve snaze zajistit stěžovateli obhajobu se obhájce pokusil dosáhnout nahlédnutí do spisu, načež byl informován, že o stížnosti již bylo rozhodnuto 19. 2. 2024. Stěžovateli tak byla pro jeho obhajobu poskytnuta lhůta čtyř pracovních dní. 4. Nejvyšší soud svým rozhodnutím bezprecedentně "legalizoval" významné porušení trestního řádu v neprospěch stěžovatele. K porušení zákona došlo nezákonným postupem státního zástupce, který o něm však nezaložil žádnou listinu do spisu a zůstal tedy i soudům utajen. Posvěcením takového postupu sám Nejvyšší soud porušil trestní řád. Ten dává soudu pouze dvě možnosti - zamítnutí stížnosti anebo konstatování porušení zákona. V dané věci však Nejvyšší soud shledal, že byl porušen zákon a zároveň stížnost zamítl. Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit "míru" nezákonnosti. Za nestandardní považuje stěžovatel i skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Především se nelogicky pokouší vypořádat s tím, proč nebude nezákonné rozhodnutí zrušeno. Nejvyšší soud přehlíží, že trestní řízení je konstruováno tak, aby poskytovalo maximální ochranu práv obviněného. Pochybením při zahájení trestního stíhání byla ovlivněna všechna na něj navazující rozhodnutí. Státní zástupce navíc chyboval i v dalších směrech (např. zatajoval listiny, odmítal provádět obhajobou navržené důkazy atd.). Ostatně text usnesení o zahájení trestního stíhání (a následné obžaloby) soudy v dané věci ani nemohly použít, neboť jejich pravdivost byla zcela vyvrácena. Ačkoliv stěžovatel na toto pochybení upozorňoval po celé trestní řízení, žádný z rozhodujících orgánů na něj řádně nereagoval, což ani úplně nemohl, protože důkaz o nezákonném postupu státní zástupce nebyl úmyslně do spisu založen. Za nápravu nelze považovat ani nedostatečně vykonaný dohled příslušného státního zastupitelství. Navíc se Nejvyšší soud odchýlil od své vlastní judikatury (např. rozsudek sp. zn. 4 Tz 25/2016 nebo 8 Tz 22/2019). 5. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2024, stěžovatel uvádí, že závažnou vadu přípravného řízení nelze následně zhojit v průběhu řízení před soudy. Proto s takovým odůvodněním nelze ani odmítnout kasační zásah Nejvyššího soudu. Nezbytnou podmínkou soudní fáze trestního řízení je podání obžaloby, kterou se končí bezvadné přípravné řízení. V dané věci obžalobu sepsal stejný státní zástupce, který nejen úmyslně postupoval nezákonně, ale navíc tento svůj postup před soudy rovněž zatajil. Kogentní normy obsažené v trestním řádu mají právě takovému postupu zabránit. V dané věci se stěžovatelovo odsouzení opíralo z velké části právě o výsledky přípravného řízení. Na nezákonné chování státního zástupce stěžovatel před soudy upozorňoval, avšak žádná instance tuto okolnost nepřezkoumala. Nelze tedy hovořit o zhojení, nýbrž o prohloubení původní nezákonnosti. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 6. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, Nejvyššímu státnímu zastupitelství a Ministerstvu spravedlnosti. 7. Nejvyšší soud ve svém obsáhlém vyjádření nejprve doplnil skutečnosti týkající se tvrzeného porušení práva na obhajobu. Na stížnost ministra spravedlnosti reagoval sám stěžovatel dne 4. 1. 2024 v přípise výslovně nazvaném "vyjádření obžalovaného k podané stížnosti pro porušení zákona". Poté byl stěžovatel vyzván k volbě obhájce, na což reagoval žádostí o jeho ustanovení. Dne 7. 2. 2024 byl příslušný obhájce telefonicky informován o tom, že byl ustanoven v řízení před Nejvyšším soudem. Stěžovatel byl o ustanovení obhájce informován o dva dny později. Ustanovenému obhájci Nejvyšší soud zaslal téhož dne rovněž kopie všech důležitých listin, přičemž k jejich doručení došlo dne 12. 2. 2024. Následujícího dne Nejvyšší soud nařídil neveřejné zasedání na 19. 2. 2024, na němž vydal napadené usnesení. Teprve následujícího dne telefonoval ustanovený obhájce s dotazem na možnost nahlédnout do spisu. Stěžovateli sice nebyla určena konkrétní lhůta, v níž by se mohl ustanovený obhájce vyjádřit, avšak to stěžovatel ani v ústavní stížnosti nenamítá. Stěžovatel, sám zkušený advokát, se přitom k podané stížnosti vyjádřil již několik týdnů před rozhodnutím, přičemž nešlo jen o formální vyjádření. Svého práva tak využil, což Nejvyšší soud reflektoval v bodech 12 až 14 napadeného usnesení. Lpění na ponechání další možnosti k vyjádření považuje Nejvyšší soud za formalismus. Ostatně vyjádření obviněného není nezbytným předpokladem vydání rozhodnutí, neboť rozsah předmětu řízení, závazný pro Nejvyšší soud, určuje ministr spravedlnosti. Jak stěžovatel, tak ustanovený obhájce si museli být vědomi, že může být rozhodnuto v řádu několika dnů. Měli-li na vyjádření 4 pracovní dny, jde podle Nejvyššího soudu o lhůtu dostatečnou (pro přípravu na hlavní líčení zakotvuje zákon lhůtu 5 pracovních dnů). Sám stěžovatel podklady disponoval několik týdnů předtím. Ani stěžovatel, ani obhájce nedali Nejvyššímu soudu včas najevo, že se hodlají dále vyjádřit. V tomto směru soud připomněl zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Závěry nálezů sp. zn. IV. ÚS 374/04 a IV. ÚS 202/05 porušeny v dané věci nebyly. Z koncepce řízení o stížnosti pro porušení zákona musí být účastníkům (a tedy i právně vzdělanému stěžovateli) zřejmé, že rozhodnutí není závislé na vyjádření obviněného a že účastníci musí jednat promptně. Dále Nejvyšší soud upozornil, že není podstatnějšího rozdílu mezi obsahem vyjádření stěžovatele ke stížnosti ministra spravedlnosti a obsahem ústavní stížnosti. Stěžovatel tak nepředestírá žádné novum, které by nemohl před Nejvyšším soudem uplatnit (totožné námitky ostatně uplatnil již v předchozím trestním řízení a řízení o ústavní stížnosti). Není