III.ÚS 1112/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1112/19 ze dne 14. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2019 č. j. 6 As 240/2018-40, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. června 2018 č. j. 50 A 58/2017-100, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 20. června 2017 č. j. KUJCK 76558/2017 a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 10. května 2017 č. j. KP-PO/413/2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje a Magistrátu města České Budějovice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z vyžádaných soudních a správních spisů, obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel zaslal Magistrátu města České Budějovice (dále jen "magistrát") žádost, kterou označil jako žádost o informaci dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"), jíž se domáhal poskytnutí kopie konečného rozhodnutí o přestupku v blíže vymezené věci, případně - nebylo-li rozhodnuto o vině za spáchání přestupku - kopii rozhodnutí o zastavení řízení či záznamu o odložení věci. Magistrát žádosti částečně vyhověl tím, že stěžovateli poskytl protokol o odložení věci dle zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v anonymizované podobě. Současně vydal rozhodnutí napadené ústavní stížností, jímž dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím žádost částečně odmítl tak, že stěžovateli nebudou poskytnuty osobní údaje osob uvedených v požadovaném dokumentu. 3. Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") svým rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl stěžovatelovo odvolání a rozhodnutí magistrátu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že nelze poskytnout osobní údaje obsažené v žádaném dokumentu. Přestupek se sice měl odehrát v prostorách Úřadu práce České republiky, krajské pobočky České Budějovice (dále jen "úřad práce") a měl být spáchán zaměstnancem tohoto úřadu, stále je však na uvedené jednání nahlíženo jako na podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití bez přesahu do úřední činnosti podezřelého. Neuplatnila se tudíž výjimka dle § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, platného do 23. 4. 2019, který by za určitých okolností umožnil zveřejnit údaje o zaměstnanci veřejné správy vypovídající o jeho úřední činnosti. Navíc ve věci vystupovala řada svědků, jejichž osobní údaje jsou zaznamenány v požadovaném dokumentu. 4. Rozhodnutí krajského úřadu stěžovatel napadl žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 8. 6. 2018 č. j. 50 A 58/2017-100, jenž je napaden ústavní stížností. Krajský soud vyhodnotil, že údajnému přestupku chyběl přesah do úřední činnosti podezřelého. Z protokolu o odložení věci vyplynulo, že podezřelý vůči stěžovateli zasahoval v situaci, kdy stěžovatel častoval vypjatým slovním projevem kolegyni podezřelého. Podezřelý z přestupku tedy nejednal jako úředník, ale jako soukromá osoba snažící se zasáhnout do vypjaté situace. Dle krajského soudu tedy není možno uvažovat o tom, že by postup podezřelého byl činností vypovídající o jeho úředním postupu. Z tohoto důvodu považoval krajský soud za zákonný postup správních orgánů, které neposkytly osobní údaje obsažené v požadovaném dokumentu. 5. Stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 6 As 240/2018-40, který stěžovatel napadl ústavní stížností. Jako nepřípustnou dle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), Nejvyšší správní soud označil námitku, že stěžovatel byl účastníkem přestupkového řízení jako poškozený a že mu z tohoto důvodu měl být poskytnut protokol o odložení věci v plném rozsahu nebo že jeho žádost o poskytnutí protokolu měla být dle obsahu posouzena jako žádost o nahlédnutí do spisu. Takovou námitku totiž stěžovatel neuplatnil v žalobě a poprvé ji uplatnil až v kasační stížnosti. I kdyby ji uplatnil včas, nehrálo by případné účastenství stěžovatele žádnou roli z hlediska zákona o svobodném přístupu k informacím. Dle Nejvyššího správního soudu není nadále možno zohledňovat závěry z jeho rozsudku ze dne 25. 8. 2005 č. j. 6 As 40/2004-62 (č. 711/2005 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), dle něhož se povinnost zajistit ochranu práv a svobod jiných osob při poskytování informace ze zápisu ze schůze rady obce dle zákona o svobodném přístupu k informacím neuplatní, má-li žadatel k informacím zaručen dle jiného zákona přímý přístup formou nahlédnutí a pořízení výpisů. Uvedený rozsudek byl vynesen v době, kdy zákon o svobodném přístupu k informacím neobsahoval úpravu, dle níž musí povinný subjekt poskytnutou informaci zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup, tedy poskytnout ji neomezenému okruhu subjektů, do 15 dnů od jejího poskytnutí. Posouzení, zda je v zájmu ochrany osobních údajů nutno omezit poskytnutí určité informace, je třeba činit i s ohledem na povinnost následného zveřejnění poskytnuté informace. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že jednání zachycené v protokolu o odložení přestupku se netýkalo veřejné nebo úřední činnosti zúčastněných osob, jejichž osobní údaje byly zaznamenány v protokolu. Převážil proto zájem na ochraně jejich osobních údajů. Ke stěžovatelově námitce k odměně advokáta, který mu byl ustanoven jako opatrovník, Nejvyšší správní soud poznamenal, že tato námitka nesleduje ochranu práv stěžovatele, ale majetkové zájmy advokáta. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel uvedl, že v souvislosti s incidentem na úřadu práce podal trestní oznámení. Orgány činné v trestním řízení však ignorovaly jeho práva, a dokonce ho ani neinformovaly o postoupení věci k přestupkovému řízení. Následně ani správní (přestupkový) orgán stěžovateli neoznámil odložení věci. Stěžovatel namítl, že nejprve orgány činné v trestním řízení a posléze správní orgány zabývající se podezřením ze spáchání přestupku nerespektovaly jeho postavení účastníka řízení (poškozeného) a neumožnily mu nahlédnout do spisu. Ani jeden z účastníků řízení o ústavní stížnosti neposuzoval jeho žádost o poskytnutí informace ze správního spisu dle jejího obsahu. 7. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že v žalobě nenamítal, že by se poskytnutí informací domáhal jako účastník řízení. V ústavní stížnosti poukázal na část žaloby, z níž dle jeho názoru vyplývá, že takovou námitku uplatnil. Dle stěžovatele byla porušena kontradiktornost řízení, jako jedna ze zásad trestního řízení, dle níž má mít každá strana možnost vyjádřit se k důkazům protistrany a k vyjádřením a stanoviskům, které mají za cíl ovlivnit rozhodnutí soudu. 8. Správním soudům stěžovatel rovněž vytknul, že mu byl ustanoven pouhý opatrovník, ačkoli žádal o ustanovení zástupce. Zadání pro opatrovníka, jímž byl ustanoven advokát, je stejné jako zadání pro zástupce z řad advokátů, ale odměna opatrovníka je řádově nižší než odměna ustanoveného zástupce, a tedy spíše demotivující. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm.