III.ÚS 1126/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1126/15 ze dne 6. 6. 2017 U 10/85 SbNU 909 K neopodstatněnosti ústavní stížnosti proti vadám postupu soudů v trestním řízení nedosahujícím ústavněprávní intenzity   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 6. června 2017 sp. zn. III. ÚS 1126/15 ve věci ústavní stížnosti 1. D. M., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, se sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, 2. J. J., zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha 5 - Zbraslav, a 3. F. T., zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 4 Tdo 1455/2014-107, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2014 č. j. 11 To 13/2014-10263 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2013 sp. zn. 57 T 7/2012, jimiž byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestných činů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se první stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Dále Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, zaevidovanou pod sp. zn. I. ÚS 1135/15, kterou se druhý stěžovatel domáhal zrušení stejných rozhodnutí, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy. 3. Poté Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, zaevidovanou pod sp. zn. I. ÚS 1150/15, kterou se třetí stěžovatel domáhal zrušení stejných rozhodnutí, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a k porušení zásady nullum crimen sine lege podle čl. 7 Úmluvy. 4. Vzhledem k tomu, že všichni tři stěžovatelé podali návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti stejným rozhodnutím, bylo z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015 č. j. III. ÚS 1126/15-20 rozhodnuto podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o jejich spojení ke společnému řízení. Všechny uvedené věci byly tak nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 1126/15. 5. Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že první dva stěžovatelé byli napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznáni vinnými ze spáchání pokračujícího trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2 a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") a třetí stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). Těchto trestných činů se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že první dva stěžovatelé, jako vedoucí zaměstnanci obchodní společnosti Pražské služby, a. s., která v rámci své činnosti uspokojuje i potřeby veřejného zájmu, žádali po prokuristech obchodních společností ULINOD, s. r. o., a ULINOD PROFI, s. r. o., tedy po třetím stěžovateli a spoluobžalované V. T. úplatek ve výši 10 až 20 % z každé sjednané a uhrazené zakázky na opravy či lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, přičemž většinu těchto úplatků obdrželi. Takto požadované úplatky dosáhly částky nejméně 5 074 180 Kč. První dva stěžovatelé byli za uvedené jednání odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Třetí stěžovatel byl vzhledem k svému předchozímu odsouzení v jiném řízení odsouzen napadeným rozsudkem k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. K závěru o vině všech stěžovatelů dospěl soud zejména na základě výpovědi spoluobžalované, výpovědí dalších svědků a řady listinných důkazů. 6. Proti tomuto rozsudku městského soudu podali všichni tři stěžovatelé odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), v rámci kterých brojili zejména proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Vrchní soud se s námitkami stěžovatelů neztotožnil a vyhověl pouze odvolání státního zástupce, a druhému stěžovateli uložil trest propadnutí majetku ve výši 2 537 090 Kč. 7. Proti rozsudku vrchního soudu podali všichni tři stěžovatelé dovolání, v němž dle názoru Nejvyššího soudu opět směřovali své námitky zejména proti procesu zjišťování skutkového stavu a hodnocení jednotlivých důkazů. Nejvyšší soud v tomto ohledu shledal, že při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu soudy prvního a druhého stupně nepochybily, avšak konstatoval pochybení městského soudu a vrchního soudu co do zjištění výše neoprávněného prospěchu třetího stěžovatele. V tomto ohledu připomněl, že výši získaného prospěchu je nutno posuzovat až po odečtení nezbytných nákladů, pročež nelze vycházet čistě z objemu získaných zakázek. Nejvyšší soud však pokračoval, že ačkoli soudy dané odečtení nákladů neprovedly, nelze s ohledem na objem zakázek ve výši přesahující 45 000 000 Kč pochybovat o úmyslu stěžovatele získat alespoň značný prospěch ve výši 500 000 Kč, což naplňuje úmysl předpokládaný v § 161 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Jelikož byl právě úmysl získat značný prospěch v tomto ohledu rozhodující, Nejvyšší soud shrnul, že nezjištění nákladů a neprovedení jejich odečtu nezatížilo rozhodnutí v takové míře, která by odůvodnila zrušení daného rozhodnutí. 8. Dále se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentem prvního stěžovatele, že soudy v dané věci aplikovaly nesprávný právní předpis. Poukázal však dále na to, že daná skutková podstata je v obou porovnávaných zákonech vymezena stejně a i tresty jsou ukládány ve stejném rozmezí trestní sazby. Navíc dle názoru Nejvyššího soudu ani s ohledem na odlišnou koncepci obou zákonů jako celků by soudy nedospěly, s ohledem na jejich úvahy obsažené v daných rozhodnutích, k jinému rozhodnutí o vině či trestu. Nejvyšší soud tak shrnul, že v konkrétním případě stěžovatelů by aplikací správného předpisu nedošlo k jakémukoliv zlepšení jejich postavení. Proto dle Nejvyššího soudu nedosahuje uvedené pochybení takové míry, aby odůvodnilo zrušení napadených rozhodnutí. Všechna dovolání tedy odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 9. První stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výhradně proti aplikaci trestního zákoníku jako nesprávného předpisu, v čemž spatřuje porušení svého práva vyplývajícího z čl. 40 odst. 6 Listiny. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu a tvrdí, že trestní zákon, který měl být na jeho jednání aplikován, je pro něj ve skutečnosti příznivější. V tomto ohledu poukazuje především na to, že trestní zákon jako celek na rozdíl od trestního zákoníku vycházel z tzv. materiálního pojetí trestného činu, což se v textu daného zákona projevovalo v několika ohledech. Konkrétní problém tak tento stěžovatel spatřuje např. v tom, že trestní zákoník již s ohledem na přechod k formálnímu pojetí trestného činu neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona, jež umožňovalo přihlédnout k okolnosti odůvodňující použití vyšší trestní sazby (v případě stěžovatele výši zamýšleného prospěchu), jen jestliže tato okolnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu. Dle stěžovatele jím údajně získaný prospěch pouze osciluje okolo hranice pěti milionů korun, a to ještě v souhrnu s prospěchem získaným druhým stěžovatelem. Dle stěžovatele by tak při aplikaci trestního zákona soudy nemohly či alespoň neměly přistoupit k aplikaci vyšší trestní sazby. Nadto stěžovatel konstatuje, že ani v situaci, kdy jsou oba zákony pro stěžovatele stejně příznivé, nemohou soudy aplikovat předpis novější. Aplikace novějšího předpisu je podle trestního zákona, trestního zákoníku a především Listiny možná pouze v případě, že je tento předpis pro obviněného prokazatelně příznivější, což však není jeho případ. Proto i v případě přistoupení na argumentaci Nejvyššího soudu v tom smyslu, že oba zákony jsou pro stěžovatele stejně příznivé, mělo dojít ke zrušení