III.ÚS 1168/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1168/19 ze dne 16. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolická farnost - proboštství Mělník, sídlem Na Vyhlídce 18/2, Mělník, zastoupené JUDr. Janou Benešovou, advokátkou, sídlem Bulharská 736/32, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2019 č. j. 21 Cdo 171/2018-166 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017 č. j. 24 Co 218/2017-107, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) evidované právnické osoby Česká katolická charita, sídlem Vladislavova 1460/12, Praha 1 - Nové Město, a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Podstatou sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí 1) byla v řízeních před obecnými soudy platnost vlastnoručně sepsané závěti Libuše Feiglové zemřelé dne 19. 9. 2013 (dále jen "zůstavitelka"). Závěť byla pozměněna škrty a vpisy, které datem ani podpisem opatřeny nebyly. Naznačeným způsobem byly v závěti změněny osoby dědiců částek 400 000 Kč a 300 000 Kč z vkladní knížky zůstavitelky. 3. Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") určil rozsudkem ze dne 9. 2. 2017 č. j. 17 C 51/2016-82, že stěžovatelka je dědičkou částky 400 000 Kč a vedlejší účastnice 1) je dědičkou částky 300 000 Kč. 4. K odvolání vedlejší účastnice 2) změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Ze změn provedených na listině obsahující závěť bylo patrné, že některé byly provedeny až po podpisu závěti dne 1. 9. 2004, a tak nešlo bez dalšího mít za to, že ostatní škrty a vpisy byly provedeny před tímto dnem. Krajský soud dospěl k závěru, že pozdější datum u některých škrtů a vpisů natolik zpochybňuje i ostatní provedené změny, že nešlo uzavřít, že by se datum a podpis vztahovaly k ostatním změněným a nedatovaným částem. Krajský soud věc posoudil podle § 476a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obč. zák."), který pro tzv. holografní závěť vyžadoval zůstavitelkou vlastnoručně napsané datum a podpis pod výslovnou sankcí neplatnosti. To platí také pro obsahové změny závěti, resp. její (částečné) zrušení a nahrazení jinou závětí (resp. jinou její částí) ve smyslu § 480 odst. 1 obč. zák. Tento požadavek se má uplatnit i v případě, že (částečné) zrušení závěti a její (částečné) nahrazení jinou závětí jsou provedeny škrty a vpisy přímo do původní listiny, stane-li se tak po podpisu a dataci závěti. Z uvedeného plyne, že závěť zůstavitelky, která byla obsahovou změnou završena až po původním podpisu a původní dataci, nebylo možné podle § 476a obč. zák. považovat za platnou. Krajský soud doplnil, že tento závěr by se mohl jevit poměrně přísným, bylo-li by jinak prokázáno, že konkrétní obsah závěti vyjadřuje zcela jednoznačně vůli zůstavitelky. Vzhledem k zákonné úpravě však mohla podle krajského soudu zůstavitelka vědět, že písemná listina obsahující tzv. holografní závěť, bude mít své právní účinky až tehdy, připojí-li vlastní rukou podpis a datum. Bez těchto náležitostí nešlo i s ohledem na průběh dokazování (žádnému svědku nebyl znám celý obsah listiny, stěžovatelka podle svědeckých výpovědí zvažovala různé dědice a bylo jí doporučeno sepsat závěť u notáře) s jistotou uzavřít, jaká byla skutečná vůle zůstavitelky. Jelikož výsledky dokazování mohly být v takovém případě jen jistou mírou spekulace o skutečné vůli zůstavitelky, nelze hovořit o požadavku vlastnoručního podpisu závěti jako o nepřiměřeném formalismu při výkladu a aplikaci práva. A to ani poměřeno zásadami podle části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), ve smyslu § 3030, ani podle § 1533 ve spojení s § 3070 téhož zákona. 5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Vysvětlil, že stejně jako dnes byl i historicky vyžadován podpis zůstavitelky na samém konci závěti, neboť jím završuje a stvrzuje obsah listiny - projev její vůle. Rozsah závěti "nekrytý" zůstavitelčiným podpisem by mohl sloužit pouze k vysvětlení její vůle. Je-li tento projev vůle po podpisu zůstavitelkou částečně změněn, není přehnaně formalistické požadovat, aby byl podpisem stvrzen každý z projevů na listině; i pro nový projev vůle mají platit formální náležitosti stanovené pro původní. Jde o stejnou situaci jako sepsání nové závěti ve prospěch jiného dědice, pročež je nevýznamným, provedla-li změnu sama zůstavitelka. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka přehlédla, že výkladová pravidla (ať podle dřívější nebo platné právní úpravy) neslouží k doplnění formálních náležitostí, ale uplatní se pouze, má-li právní úkon (právní jednání) veškeré zákonem v rozhodné době stanovené náležitosti, avšak existují pochybnosti o určitosti, srozumitelnosti nebo významu učiněného právního úkonu (právního jednání). II. Argumentace stěžovatelky 6. Podle stěžovatelky byla formalistickým přístupem krajského soudu i Nejvyššího soudu ignorována vůle zůstavitelky. V souladu s názorem okresního soudu vede podle stěžovatelky nekompromisní trvání na připojení podpisu a data ke škrtům a vpisům v daném případě k nepřijatelným důsledkům, neboť nikdo nezpochybnil jejich pravost, zůstavitelka byla svéprávná a o její vůli nebylo pochyb. Zákon tyto formální náležitosti explicitně nestanovil, přičemž není pochyb o tom, že si zůstavitelka nepočínala lehkovážně a měla nepochybně za to, že tak činí správně a jí projevenou vůli je třeba respektovat. Obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost § 3030 o. z., podle něhož je na práva a povinnosti posuzované podle právních předpisů platných do dne 31. 12. 2013 třeba použít zásady, na nichž stojí nynější soukromé právo. Podle stěžovatelky je nová právní úprava "benevolentnější" a v zásadě připouští platnost závěti i bez připojení data pořízení apod. Stěžovatelka se domnívá, že bylo porušeno též její právo na předvídatelnost soudních rozhodnutí, neboť za stejného skutkového stavu dospěly obecné soudy k odlišným právním závěrům. Nemůže se ubránit dojmu, že krajský soud a Nejvyšší soud nepřekročily mez pozitivistického výkladu příslušných ustanovení zákona, čímž postupovaly do jisté míry svévolně a v rozporu s ústavními principy. To potvrdil "pozitivistický" náhled Nejvyššího soudu, který podle stěžovatelky konstatoval "nepoužitelnost" výkladových zásad části první hlavy I o. z. s tím, že jimi nelze doplňovat chybějící formální náležitosti právních úkonů (právních jednání). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jakékoliv jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Proto se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí, svěřených mu Ústavou. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelů. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. 9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením platnosti závěti krajským soudem a Nejvyšším soudem. Stěžovatelka staví svou argumentaci n