III.ÚS 1190/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1190/22 ze dne 10. 1. 2023 N 6/116 SbNU 42 K povinnosti Nejvyššího soudu řádně vypořádat námitku ohledně uplatnění nároku na odměnu za právní zastupování v rozporu s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022 č. j. 33 Cdo 3042/2021-293 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2021 č. j. 56 Co 259/2019-255, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022 č. j. 33 Cdo 3042/2021-293 bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2019 č. j. 11 C 260/2018-93 zamítl žalobu, jíž se JUDr. J. Bárta (dále jen "žalobce") po žalovaném stěžovateli domáhal zaplacení částky ve výši 169 451 Kč s příslušenstvím (výrok I). 3. Okresní soud vycházel ze zjištění, že dne 13. 12. 2012 uzavřeli žalobce a stěžovatel smlouvu o právním zastoupení (obchodněprávní mandátní smlouvu), v níž se žalobce zavázal zastupovat stěžovatele v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 227/2012 o zaplacení částek 567 000 Kč a 80 289,43 eur, které po stěžovateli požadoval jím poškozený účastník dopravní nehody H. L. Z provedeného dokazování měl okresní soud za prokázanou dohodu smluvních stran, že odměnu žalobce za zastoupení stěžovatele zaplatí Kooperativa pojišťovna, a. s., ve výši, v jaké bude ochotna úplatu poskytnout. 4. K odvolání žalobce ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 166 767 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 8. 2018 do zaplacení. Ve zbytku výroku ve věci samé rozhodnutí okresního soudu potvrdil. 5. Krajský soud posoudil účastníky uzavřenou smlouvu jako příkazní podle ustanovení § 724 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník"). Na rozdíl od okresního soudu přitom dovodil, že se účastníci nedohodli na smluvní odměně, resp. neujednali si částku, za niž žalobce stěžovateli poskytne právní službu, anebo způsob jejího určení. Krajský soud tedy neuvěřil obrannému tvrzení stěžovatele o opaku a uzavřel, že "za situace, kdy účastníci neuzavřeli platnou dohodu o smluvní odměně žalobce za zastupování stěžovatele v soudním řízení, řídí se odměna advokáta ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně", kteroužto odměnu též následně vypočetl. 6. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně rekapituluje spolupráci s žalobcem týkající se jeho právního zastupování. Je toho názoru, že mezi oběma účastníky došlo k uzavření dohody o odměně žalobce, coby advokáta, jejíž výše byla závislá na částce, kterou za stěžovatele zaplatí žalobci pojišťovna. Zdůrazňuje, že žalobce nabídl stěžovateli zastupování s rizikem, že nebude-li pojišťovna ochotna uhradit žádnou odměnu, bude se jednat o zastupování bezúplatné. Uvádí, že pokud by mu žalobce sdělil, že od něj bude vyžadovat finanční plnění, nikdy by mu neudělil plnou moc k zastupování. 8. Stěžovatel dále namítá, že žalobcem uplatňovaná odměna odporuje stavovským předpisům i dobrým mravům. Krajskému soudu vytýká, že svým závěrem o absolutní neplatnosti dohody o smluvní odměně, dané tvrzenou neurčitostí této odměny, ignoroval zásadu autonomie vůle i judikaturu zdejšího soudu zdůrazňující, že smlouvy mají být posuzovány spíše jako platné než jako neplatné (zásada in favorem negotii). Dále uvádí, že krajský soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu týkající se tzv. success fee, nedostatečně posoudil otázku dobrých mravů, a to navzdory rozsáhlé argumentaci stěžovatele, čímž stěžované rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel má za to, že krajský soud rozhodl překvapivým způsobem, a to na základě důkazu (vyjádření pojišťovny), který v řízení vůbec nebyl proveden, přičemž současně neodůvodnil zamítnutí důkazních návrhů a nepoučil stěžovatele o svém právním názoru (posouzení předmětné smlouvy podle občanského zákoníku). 9. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto, neboť v něm jednoznačně vymezil právní otázku (dovolací důvod), přičemž odkazuje na prejudikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která byla dle jeho názoru v nyní posuzované věci ignorována, ať už ve vztahu k otázce určitosti smluvní odměny (zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2126/2009), či ve vztahu k otázce souladu odměny advokáta určené dle advokátního tarifu s dobrými mravy [zde odkazuje mj. na nález zdejšího soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 299/18 (N 15/92 SbNU 172)]. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 10. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření Nejvyššího soudu, krajského soudu i vedlejšího účastníka řízení. 11. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky uplatněné již v dovolání, když nadále zůstává v omylu, že rozsudek krajského soudu spočívá na řešení právní otázky, zda byla dostatečně určitě - a tedy platně - sjednána odměna advokáta za zastupování v řízení o náhradu škody. Nejvyšší soud zopakoval, že krajský soud na podkladě zjištěného skutkového stavu, který je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, uzavřel, že účastníci nesjednali smluvní odměnu za právní zastupování stěžovatele, z čehož dovodil, že žalobci náleží odměna za právní služby podle advokátního tarifu. 12. Krajský soud toliko stručně odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. 13. S ohledem na obsah těchto vyjádření je Ústavní soud nezasílal stěžovateli k případné replice, jelikož by to bylo zjevně neúčelné. 14. Žalobce se přes výzvu Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti nevyjádřil, a proto měl Ústavní soud v dalším řízení za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (srov. § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). IV. Splnění podmínek řízení 15. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Vlastní hodnocení věci 16. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. 17. Ústavní soud předně připomíná své ustálené závěry, v nichž se zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů