III.ÚS 1201/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1201/21 ze dne 5. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Vodafone Czech Republic a. s., sídlem náměstí Junkových 2808/2, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2021 č. j. 8 As 224/2020-68, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Českého telekomunikačního úřadu, sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo domáhat se přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny. 2. Vedlejší účastník řízení (žalovaný) dne 7. 8. 2020 vyhlásil postupem podle § 21 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických komunikacích"), výběrové řízení za účelem udělení práv k využívání rádiových kmitočtů pro zajištění sítí elektronických komunikací v kmitočtových pásmech 700 MHz a 3400-3600 MHz (dále jen "výběrové řízení"). Záměrem výběrového řízení bylo udělení práv k využívání rádiových kmitočtů vhodných pro vybudování mobilního pokrytí v nejnovějším standardu sítí 5G. 3. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka řízení spočívajícím ve stanovení podmínek výše specifikovaného výběrového řízení. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 9. 2020 č. j. 18 A 49/2020-81 žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), když dospěl k závěru, že je ve smyslu § 85 s. ř. s. nepřípustná, neboť stěžovatelka se může domáhat ochrany svých práv v rámci výběrového řízení a následného soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v tomto správním řízení. Zároveň odmítl i návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření. Městský soud vyšel z toho, že výběrové řízení podle § 21 zákona o elektronických komunikacích je zvláštním druhem správního řízení, konkrétně řízením o výběru žádosti ve smyslu § 146 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, s odchylkami a zvláštnostmi speciálně upravenými v § 21 zákona o elektronických komunikacích, jehož smyslem je rozdělení dostupných rádiových kmitočtů mezi subjekty, jež předloží nejlepší nabídky. Vzhledem k tomu, že výběrové řízení podle § 21 zákona o elektronických komunikacích bylo zahájeno právě jeho vyhlášením, znamená to podle městského soudu, že stěžovatelka svou zásahovou žalobou fakticky brojila proti zahájení správního řízení a podmínkám účasti v něm. Městský soud dále zdůraznil subsidiární povahu zásahové žaloby, přičemž odkázal mj. na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2020 č. j. 10 As 274/2019-67, který řešil obdobnou problematiku. 5. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2021 č. j. 8 As 224/2020-68 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud předně odkázal na svůj rozsudek ze dne 12. 11. 2020 č. j. 1 As 375/2020-88, v němž byla řešena identická skutková a právní otázka jiného účastníka výběrového řízení (obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s.). V tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že vyhlášení výběrového řízení podle § 21 zákona o elektronických komunikacích, jehož účelem je udělit právo k využívání rádiových kmitočtů (zde pro vybudování mobilního pokrytí ve standardu sítí 5G), není opatřením obecné povahy, nýbrž jde o procesní úkon správního orgánu, který sám o sobě nemůže zasáhnout do veřejných subjektivních práv adresáta. Zákon o elektronických komunikacích s procesním úkonem spočívajícím ve vyhlášení výběrového řízení vedlejším účastníkem řízení nespojuje vznik jakékoliv povinnosti stěžovatelky či jiné osoby účastnit se výběrového řízení, případná účast kohokoliv je dobrovolná. Vyhlášení výběrového řízení je pouze prvotním krokem, který je nutným předpokladem dalšího postupu, avšak sám o sobě potenciálně zainteresovaným subjektům žádná práva ani povinnosti nestanoví, neboť mohou být stanovena jedině konečným rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu. Městský soud tedy nepochybil, pokud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem odmítl. Namítaná nezákonnost podmínek výběrového řízení se totiž stěžovatelky může relevantním způsobem dotknout pouze prostřednictvím případného meritorního rozhodnutí o stěžovatelčině žádosti ve výběrovém řízení; nerozlučně totiž souvisí s konečným rozhodnutím o přídělu kmitočtů či o zamítnutí žádosti. Stěžovatelka má totiž v případě potřeby k dispozici dostatečně efektivní nástroj ochrany, kterým je (po vyčerpání řádného opravného prostředku) žaloba podle § 65 s. ř. s. Použití žaloby proti rozhodnutí správního orgánu plně koresponduje se systémovými východisky správního soudnictví i principem dělby moci. V této chvíli je však použití správní žaloby proti rozhodnutí stále pouze teoretickou možností, neboť správní orgán dosud meritorně nerozhodl a obávaná nezákonnost spočívající v porušení procesních či hmotněprávních norem je proto pouze hypotetická. Nejvyšší správní soud pouze korigoval závěr městského soudu v tom smyslu, že městský soud nesprávně žalobu odmítl pro nepřípustnost dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s., ačkoliv tak měl učinit z důvodu obsaženého v § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejde však o pochybení, pro něž by Nejvyšší správní soud musel přistoupit ke zrušení napadeného usnesení, neboť takový postup by byl ryze formální a odporující zásadě procesní ekonomie. Zrušení napadeného usnesení by vedlo pouze k opětovnému odmítnutí zásahové žaloby, byť ze správného důvodu a kromě prodloužení řízení a zvýšených výdajů jeho účastníků by výsledek řízení o zásahové žalobě nedoznal změny. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení. Zdůrazňuje, že nesouhlasila s podmínkami výběrového řízení (především s požadavkem závazku národního roamingu v kmitočtovém pásmu 700 MHz a s požadavkem závazku velkoobchodní nabídky v kmitočtovém pásmu 700 MHz), a to zejména pro jejich rozpor se zákonnou úpravou i předpisy unijního práva [konkrétně směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2018/1972, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace (přepracované znění); dále jen "směrnice č. 2018/1972"]. Důvodem nesouhlasu bylo narušení hospodářské soutěže, resp. poskytnutí nedovolené veřejné podpory zájemcům o poskytování služeb elektronických komunikací. Dále nesouhlasila s omezením spektrálního limitu v pásmu 3 400 - 3 600 MHz na 60 MHz. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud i městský soud nedostatečně posoudily povahu podmínek výběrového řízení, když je považovaly za pouhý procesní úkon, s nímž nejsou spojeny žádné povinnosti kteréhokoliv subjektu. Takové hodnocení však povaze úkonu neodpovídá, neboť podle stěžovatelky nejde o pouhý procesní úkon, nýbrž se jím předurčují hmotná subjektivní práva a povinnosti úspěšného účastníka výběrového řízení, která budou transformována do samotného rozhodnutí. Závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2020 č. j. 11 As 274/2019-67, podle nichž zákon ani právo Evropské unie nevylučuje nastavit v podmínkách výběrového řízení též závazek velkoobchodní nabídky, považuje stěžovatelka za překonané, a to s ohledem na změněnou unijní právní úpravu (viz výše směrnice č. 2018/1972), která bez dalšího neumožňuje takové závazky, které byly předmětem výběrového řízení, vyžadovat. Nelze-li tedy vyhlášení výběrového řízení považovat za pouhý procesní úkon, je třeba posoudit, zda ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 2383/19 má náležet účastníkovi řízení soudní ochrana již v této fázi. Stěžovatelka se přitom domnívá, že ochrana formou správní žaloby podle § 65 s. ř. s. je nedostatečná. Je nepochybné, že vyhlášení výběrového řízení se dotýká oprávněného zájmu stěžovatelky, a to již jen z toho důvodu, že je držitelkou přídělu jiných kmitočtových pásem, a proto vyhlášení přídělového řízení na další kmitočtová pásma znamená vznik případné konkurence. Stanovení požadavku na převzetí závazku národního roamingu a závazku velkoobchodní nabídky představuje omezení práva na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěž