III.ÚS 1235/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1235/19 ze dne 28. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2019 č. j. 19 Co 163/2018-415 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. března 2018 č. j. 25 Nc 24/2017-378, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a D. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 3. 2018 č. j. 25 Nc 24/2017-378 svěřil pro dobu před a po rozvodu manželství nezletilého syna a nezletilou dceru stěžovatele a vedlejší účastnice do péče vedlejší účastnice (výrok I.) a uložil stěžovateli přispívat pro dobu před rozvodem manželství na výživu nezletilého syna částkou 15 000 Kč měsíčně za období od 1. 6. 2014 do 31. 5. 2017 a počínaje od 1. 6. 2017 částkou 20 000 Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném vzniklý za období od 1. 6. 2014 do 31. 3. 2018 ve výši 254 000 Kč byl stěžovatel povinen zaplatit k rukám vedlejší účastnice do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Na výživu nezletilé dcery uložil soud stěžovateli přispívat pro dobu před rozvodem manželství částkou 10 000 Kč měsíčně za období od 1. 6. 2014 do 31. 5. 2017 a počínaje od 1. 6. 2017 částkou 15 000 Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném takto vzniklý za období od 1. 6. 2014 do 31. 3. 2018 ve výši 82 000 Kč byl stěžovatel povinen zaplatit k rukám vedlejší účastnice do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Městský soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele přispívat pro dobu po rozvodu manželství na výživu nezletilého syna částkou 20 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery částkou 15 000 Kč měsíčně (výrok III.). Styk stěžovatele s nezletilými dětmi nebyl upraven (výrok IV.). Soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2019 č. j. 19 Co 163/2018-415 odvoláním podaným stěžovatelem napadený výrok II. rozsudku městského soudu změnil tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 6. 2014 do 31. 1. 2019 ve výši 254 000 Kč pro nezletilého syna a ve výši 82 000 Kč pro nezletilou dceru je stěžovatel povinen zaplatit k rukám vedlejší účastnice do tří měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.). Krajský soud i po doplnění dokazování k aktuálním poměrům účastníků konstatoval, že městský soud řádně zjistil skutkový stav, z něhož vyplývá, že oba rodiče shodně potvrdili, že hodnota stěžovatelova majetku činí 70 000 000 Kč a hodnota majetku na straně vedlejší účastnice 14 000 000 Kč. Lze tedy hovořit o zcela nadstandardním majetku jak vedlejší účastnice, tak stěžovatele a tvrzení stěžovatele o tom, že placení výživného ve výši stanovené městským soudem by pro něj bylo likvidační, je v příkrém rozporu s tím, co zjistil městský soud, ostatně již od vydání rozsudku městského soudu stěžovatel stanovené výživné téměř rok řádně hradí. Stěžovatel má nadstandardní majetkové poměry a nemůže jít k tíži nezletilých, že stěžovatel musí vynaložit určité částky na správu svého majetku, neboť výživné pro nezletilé je přednostní pohledávkou. Rovněž se krajský soud neztotožňuje s tím, že by se měl nezletilý podílet brigádami na nákladech rodiny, neboť jednak jde o řádného studenta střední školy, jednak prodělal v roce 2017 tři velmi závažné operace. Je pravdou, že i vedlejší účastnice má příjem z pronájmu domu v Praze v současné době ve výši 65 000 Kč měsíčně, nicméně zjištěným majetkovým a výdělkovým poměrům stěžovatele výživné tak, jak bylo stanoveno, zcela odpovídá, neboť příjmy vedlejší účastnice jsou oproti příjmům stěžovatele podstatně nižší, byť jsou rovněž nadstandardní. Námitka stěžovatele, že výživné nemělo být stanoveno zpětně, neboť vedlejší účastnice reagovala pouze na návrh stěžovatele na úpravu rodičovské zodpovědnosti, je podle krajského soudu nepřípadná, neboť jde o řízení nesporné, které je možno vést i bez návrhu a vedlejší účastnice tak mohla žádat o stanovení výživného i zpětně tak, aby výživné odpovídalo výdělkovým možnostem a schopnostem stěžovatele i oprávněným potřebám dětí. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, když došlo ke znemožnění přístupu k soudu a k popření principu legitimního očekávání. Podle stěžovatele rozhodovaly oba soudy v rozporu s ustálenou soudní praxí a svými rozhodnutími dostaly stěžovatele do pozice, která může mít pro něj a jeho další děti negativní důsledky. Stěžovatel tvrdí, že soudy při svém rozhodování postupovaly formalistickým způsobem bez širších znalostí majetkových a zejména rodinných vztahů a vazeb. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně hodnotily všechny okolnosti případu, a to především v části týkající se výživného za nezletilého syna a nesprávně aplikovaly § 913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť opomenuly skutečnost, že vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, ale pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu. Stěžovatel se domnívá, že se nezletilý syn může mírnou fyzickou cestou či po stránce duševní za úplatu zapojit do činností svých rodičů či u třetích osob, aby měl sám svůj příjem a nezatěžoval tak nadbytečně příjmy svých rodičů. Soudy stanovené výživné podle názoru stěžovatele neodpovídá potřebám nezletilého ani příjmům vedlejší účastnice. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s tím, jakým způsobem byl zjištěn skutkový stav, zejména hodnota jeho majetku, neboť nebylo přihlédnuto k nákladům na správu tohoto majetku, která činí 80 až 90 % jeho výnosu. Stěžovatel dále brojí proti rozhodnutí o zpětném doplatku výživného, neboť soudy mechanicky použily § 922 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví dobu, ve které je možné určit výživné zpětně, a nebraly v úvahu, že v daném řízení byl navrhovatelem stěžovatel, a nikoliv vedlejší účastnice. Stěžovatel připomíná, že byl vždy v minulosti ochoten na žádost vedlejší účastnice uhradit částky na potřeby dětí i nad rámec dohody o výživném. Závěrem stěžovatel konstatuje, že stanovené výživné ve svém důsledku poškodí zájmy jeho dalších, byť již zletilých dětí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudky městského soudu i krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případ