III.ÚS 1267/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1267/10 ze dne 3. 8. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného Mgr. Markétou Mohylovou, advokátkou, se sídlem Sokolská třída 966/22, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 17 Ca 35/2009-18 ze dne 23. 10. 2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 99/2009-87 ze dne 27. 1. 2010, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel zaslal v předposlední den lhůty stanovené v ustanovení § 72 odst. 3 věta první zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dne 2. 5. 2010 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Ve vlastnoručně podepsaném podání označil svoji osobu, rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo nebo svoboda, a konečně uvedl odkaz, že "Ústavní stížnost odůvodní rozhodnutím České advokátní komory určený advokát podle ustanovení § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů." Nic dalšího v návrhu uvedeno nebylo. 2. Výzvou ze dne 6. 5. 2010 byl navrhovatel vyzván k odstranění vad. Navrhovatel nejprve požádal o prodloužení tří týdenní lhůty, aniž by odstranil některé vytýkané vady návrhu (např. přiložil kopie napadených rozhodnutí); posléze část listin zaslal poštou (31. 5. 2010), část elektronicky (10. 6. 2010). Dne 14. 6. 2010 informoval Ústavní soud, že mu byl určen Českou advokátní komorou právní zástupce, jenž dne 18. 6. 2010 Ústavnímu soudu prostřednictvím držitele poštovní licence doručil návrh stěžovatele, splňující podmínky ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, vyjma odůvodnění, které se právní zástupce zavázal doručit do konce kalendářního měsíce. Dne 28. 6. 2010 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž bylo podrobně rozvedeno, čím vlastně a v jakých souvislostech měly obecné soudy zasáhnout do navrhovatelových práv zaručených čl. 4 odst. 3 a 4, jakož i čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. II. 3. Ústavní soud maje k dispozici kopie napadených rozhodnutí, jakož i souladný, podrobný popis rozhodných skutečností v ústavní stížnosti, nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní spis. Z uvedených pramenů se shodně podává následující: Navrhovatel coby obecný zmocněnec V. D. se ve věci jejího dopravního přestupku dostavil dne 20. 5. 2009 k nařízenému jednání u správního orgánu a z tohoto titulu vůči němu nárokoval náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě "jízdních výdajů". Protože mu správní orgán ani v odvolacím řízení toto právo nepřiznal, podal navrhovatel ke Krajskému soudu v Plzni správní žalobu, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka; v dané věci byl Krajským soudem v Plzni sice osvobozen od soudních poplatků, ale jeho návrhu na ustanovení zástupce nebylo vyhověno. Krajský soud v Plzni svůj zamítavý výrok stran návrhu na ustanovení zástupce odůvodnil tak, že vzhledem k rozsahu právní úpravy vymezující spornou právní otázku (§ 79 odst. 1 až 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a § 79 odst. 1 až 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) nejde o věc složitou a nedokončené právní vzdělání (navrhovatel je studentem Právnické fakulty ZČU) a absence úplných odborných znalostí a vědomostí není s to přivodit navrhovatelovu nezpůsobilost řádně uplatňovat svá práva v soudním řízení. Nalézací soud připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2007 č. j. 1 Afs 32/2006-48: "Soud tak při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce zvažuje, nakolik je žalobce sám způsobilý se před soudem hájit; přitom přihlíží zejména k úrovni žaloby." a shledal, že se navrhovatel v dané věci orientuje; z návrhů je patrná znalost povinných náležitostí žaloby, povinností soudu, jednotlivých lhůt, jakož i možnosti využít osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Uzavřel, že navrhovatel jako obecný zmocněnec vystupuje u dalších tří věcí (žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu a žaloba proti rozhodnutí správního orgánu), u nichž podává rozsáhlá i několik desítek stran čítající podání, přičemž pravidelně navštěvuje informační centrum soudu. K ustanovení zástupce by soud přikročil jen tam, kdy by opačný postup mohl ve svém důsledku vést k neposkytnutí soudní ochrany. Zdravotní indispozici - následek pracovního úrazu, kdy pracovní neschopnost navrhovatele skončila dne 31. 1. 2007, jako důvod k ustanovení zástupce Krajský soud v Plzni odmítl. Proti zamítavému výroku podal navrhovatel kasační stížnost (zprvu blanketního charakteru). 4. Navrhovatel i v řízení před Nejvyšším správním soudem požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro zahájené řízení. Poukázal na svůj chronicky nepříznivý zdravotní stav, pro nějž byl nucen se podrobit lázeňské léčbě, a současně požádal o prodloužení lhůty k doplnění kasační stížnosti, kterou mu Krajský soud v Plzni poskytl (k odstranění vady plynoucí z blanketního podání a absence právního zastoupení). V doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 11. 2009 navrhovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s tím, že nabytím právní moci napadeného usnesení mu hrozí závažná újma ve zmeškání lhůty pro podání žaloby, kterou nelze prominout. Dne 22. 11. 2009 zaslal krajskému soudu přípis, v němž uvedl, že není schopen výzvám soudu vyhovět i proto, že onemocněl chřipkou s projevy na dýchacím ústrojí po prodělaném černém kašli. Krajský soud navrhovateli ustanovil zástupce pro řízení o kasační stížnosti, přičemž své rozhodnutí odůvodnil tím, že ustanovení zástupce je tentokrát k ochraně práv stěžovatele potřeba s ohledem na znění § 105 odst. 2 s. ř. s., dle kterého musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. 5. Navrhovatel v doplnění kasační stížnosti uvedl, že nemá dokončeno studium v právním oboru, a proto je na něj nutno hledět jako na jakéhokoliv jiného občana bez právního vzdělání. Dále namítl, že i když se v dané věci jedná "pouze" o problematiku náhrady nákladů v přestupkovém řízení, jde, minimálně z hlediska procesních pravidel, o relativně právně velmi náročnou problematiku, v jejímž rámci osoba bez dokončeného právního vzdělání může pouze těžko svá práva dostatečně účinně a bezchybně hájit. V této souvislosti poukázal na článek V. usnesení Představenstva České advokátní komory č. 6/1998, kterým se stanoví pravidla pro výkon substitučního oprávnění advokátních koncipientů a jiných zaměstnanců advokáta (dále jen "usnesení Představenstva ČAK"), podle nějž může advokátní koncipient vykonávat právní služby v oboru správního soudnictví nejdříve po jednom roce advokátní praxe. Naproti tomu v dané věci je po navrhovateli, jenž nemá dokončeno právní vzdělání a nemá vykonánu žádnou právní praxi, požadováno, aby v řízení u správního soudu vystupoval sám bez odpovídajícího zastoupení. K argumentaci krajského soudu, že navrhovatel v této či v jiných věcech vykonává funkci obecného zmocněnce, namítl, že otázka, zda je kvalifikován k ochraně zájmů jeho zmocnitele je výlučně záležitostí právního vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem a nemůže navrhovatele zbavit práva na ustanovení zástupce v jeho vlastní věci. Skutečnost, že navrhovatel vykonává funkci obecného zmocněnce, totiž o jeho způsobilosti k ochraně jeho vlastních zájmů nevypovídá vůbec nic; o to více, jde-li o problematiku nečinnosti správního orgánu v řízení o přestupku, případně o přestupek samotný. 6. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou. Shrnul závěry, k nimž dospěl v rámci své dosavadní judikatury týkající se § 35 odst. 8 s. ř. s., kdy pro ustanovení zástupce soudem zákon stanoví několik podmínek. Především mají být dány předpoklady pro osvobození navrhovatele od soudních poplatků a dále by měl být splněn předpoklad, aby ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně práv navrhovatele; naposledy zmíněné se stalo předmětem sporu. Nejvyšší správní soud dovodil, že kritérium pro určení toho, zda je ustanovení zástupce třeba k ochraně práv navrhovatele, bezpochyby představuje charakter projednávané věci, přičemž se rozhodně nejedná o kritérium jediné. Nejvyšší správní soud citoval ze svého rozsudku ze dne 30. 9. 2003 č. j. 1 Azs 5/2003 - 46 (Sb. NSS 108/2004), že "hmotněprávní charakter projednávané věci (...) nemusí být jediným a zcela určujícím faktorem, z něhož lze usoudit na to, zda je zástupce třeba k ochraně práv. Přinejmenším stejný význam je třeba klást i na osobnostní a faktické poměry účastníka řízení, úroveň povědomí o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech v České repu