III.ÚS 1276/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 6. 2019 č. j. 19 C 315/2018-53 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici (žalované) zaplacení částky 2 245 335 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Šlo o žalobu na ušlý zisk, kdy žalovaný nárok měl vzniknout z podnájemní smlouvy na dobu určitou uzavřené dne 27. 11. 2001, která nemohla být naplněna, neboť vedlejší účastnice k předmětné nemovitosti omylem uzavřela obdobnou smlouvu i s dalším subjektem. Soud žalobu zamítl, a to zejména s poukazem na to, že daná žaloba se týkala tvrzeného ušlého zisku za období ke konci podnájemní smlouvy od 13. 11. 2015 do 31. 12. 2016 (dřívější období bylo předtím žalováno v jiném řízení), kdy tvrzený škodlivý následek již není pro značný časový odstup podle obvyklého běhu věcí adekvátním následkem protiprávního jednání vedlejší účastnice.

Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 5. 2021 č. j. 53 Co 98/2020-145 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen, byť s odlišným odůvodněním. Městský soud shledal, že za důvodnou měla být shledána již žalovanou stranou vznesená námitka promlčení, když obvodní soud chybně vyšel z judikatury týkající se tehdejšího občanského zákoníku, ač v nynějším sporu šlo o vztah řídící se obchodním zákoníkem.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2021 č. j. 23 Cdo 26/2021-222 bylo stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu odmítnuto s tím, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

Stěžovatelka poukazuje na to, že dřívější žalobou jí byl přiznán ušlý zisk za nerealizovaný podnájem co do období od 1. 9. 2002 do 28. 2. 2004. Soudy tak měly z tehdejších závěrů vyjít a posoudit nyní požadovaný nárok stejného charakteru, pouze za jiné období, jako důvodný.

Co se týče dovolacího řízení, přípustnost dovolání byla dle stěžovatelky dána tím, že otázka promlčení byla posouzena obvodním soudem a městským soudem rozdílně, a dále, že se uvedené soudy zabývaly otázkou práva na náhradu škody, ačkoliv ta už byla závazně vyřešena v řízení o dřívější žalobě.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje.

Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel (§ 241 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Úlohou Nejvyššího soudu bylo posoudit, zda v dovolání byla, v míře odpovídající takovýmto nárokům, vymezena otázka hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 občanského soudního řádu). Jestliže Nejvyšší soud shledal, že taková otázka v podaném dovolání vymezena nebyla, Ústavní soud z usnesení Nejvyššího soudu, obsahujícího rozbor podaného dovolání a vysvětlení důvodů, pro které je nelze meritorně projednat, jakož i z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, nezjistil, že by takovýto závěr Nejvyššího soudu byl nepravdivý, respektive že by měl povahu libovůle v rozhodování obecného soudu, pro kterou by jeho rozhodnutí nemohlo obstát. Za takové situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání [§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.)], je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.