III.ÚS 1280/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1280/25 ze dne 28. 5. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele města Mikulov, sídlem Náměstí 158/1, Mikulov, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3019/2024-1053 ze dne 4. února 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 23/2024-955 ze dne 20. června 2024 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 10 C 84/2010-882 ze dne 25. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Olgy Marie de las Mercedes Teresy Margarity von Dietrichstein, zastoupené Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že konkrétní nemovitosti byly ve vlastnictví jejího otce ke dni jeho úmrtí. 2. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem č. j. 10 C 84/2010-310 ze dne 4. března 2015 žalobu zamítl v celém rozsahu vyjma jednoho pozemku, ohledně něhož bylo již dříve řízení zastaveno (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Rozhodnutí ve věci samé vycházelo z toho, že vedlejší účastnice nemá naléhavý právní zájem na určení, neboť podáním určovací žaloby nelze obcházet postup podle restitučních předpisů. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 14 Co 158/2016-440 ze dne 9. března 2017 rozsudek okresního soudu ve výroku I zrušil ohledně jednoho pozemku a na něm stojící stavby hrobní kaple (společně dále jen "Dietrichštejnská hrobka") a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení [výrok b)]. Ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu potvrdil [výroky a) a c)]. Rušící výrok odůvodnil krajský soud tak, že na řízení ohledně Dietrichštejnské hrobky lze vztáhnout závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08 ze dne 7. ledna 2009 (N 4/52 SbNU 27). Proto měla podle krajského soudu vedlejší účastnice v tomto rozsahu naléhavý právní zájem na určení. 4. Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3892/2017-498 ze dne 23. října 2019 odmítl dovolání vedlejší účastnice proti výrokům a) a c) a dovolání stěžovatele proti výroku b) rozsudku krajského soudu č. j. 14 Co 158/2016-440. 5. Ústavní stížnost stěžovatele proti výroku b) rozsudku krajského soudu č. j. 14 Co 158/2016-440 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3892/2017-498 byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 622/20 ze dne 6. října 2020 dílem jako návrh nepřípustný (proti rušícímu výroku rozsudku krajského soudu) a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný (proti usnesení Nejvyššího soudu). 6. V dalším řízení okresní soud napadeným rozsudkem určil, že stěžovatelčin otec byl ke dni své smrti vlastníkem Dietrichštejnské hrobky (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 7. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 8. Stěžovatelovo dovolání proti napadenému rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu, neboť žádná ze stěžovatelem předložených otázek nemohla založit přípustnost dovolání. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká napadeným rozhodnutím selektivní a schematickou aplikaci závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08. Obecné soudy podle stěžovatele odmítly provést test proporcionality a opomněly, že právo na ochranu rodinného života může být omezeno ve prospěch jiných základních práv či veřejného zájmu. Dále soudům stěžovatel vytýká, že nevzaly v potaz judikaturu Ústavního soudu ve věci tzv. Benešových dekretů, minimálně krajský soud podle stěžovatele nerespektoval závěry setrvalé judikatury Nejvyššího soudu o přechodu vlastnického práva na stát k datu účinnosti prezidentských dekretů a konstatoval podobnost závěru Ústavního soudu ve věci Schwarzenberské hrobky ohledně zásahu do práv po nástupu komunistického režimu s předmětnou věcí poukazem na konfiskační výměr Okresního národního výboru v Mikulově. Soudy odmítly provést důkazy navržené stěžovatelem, ač měly podle stěžovatele klíčovou povahu pro zjištění právoplatnosti konfiskace majetku původního vlastníka Dietrichštejnské hrobky (otce vedlejší účastnice). 10. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že odmítl dovolání pro nepřípustnost i v té části, v níž stěžovatel poukazoval na otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nevyřešenou, a to sice, zda je nutno zkoumat též proporcionalitu střetu dvou práv. Nejvyšší soud konstatoval, že vzhledem ke skutečnosti, že pro povahu předmětné nemovitosti nemohlo dojít nikdy k přechodu vlastnického práva na stát, brání tato skutečnost porovnání tvrzeného zásahu do vlastnického práva žalovaného s právem žalobkyně na soukromý a rodinný život, aniž by odkázal na jediné své předchozí rozhodnutí, kde předmětnou otázku vyřešil (potažmo na rozhodnutí Ústavního soudu, se kterým je tento jeho závěr v souladu). Stěžovatel tedy od Nejvyššího soudu nedostal v této části odpověď na to, ve kterých rozhodnutích se touto otázkou dovolací soud zabýval a co k této otázce uvedl. Stěžovateli tedy dosud není známo, z jakého důvodu v tomto konkrétním případě, jehož specifické okolnosti a výjimečnost sám Nejvyšší soud ve svém usnesení vyzdvihl, nebylo zapotřebí meritorní rozhodnutí, nota bene za situace, kdy Ústavní soud ve své konstantní judikatuře při střetu dvou základních práv provedení testu proporcionality vyžaduje. Šlo přitom podle stěžovatele o právní otázku v dané věci klíčovou, na které rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Stěžovatel je přesvědčen, že ač ve svém dovolání formuloval transparentním způsobem nejméně tři otázky, Nejvyšší soud na ně odpovídajícím způsobem nezareagoval. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nedostatečné. Soudy podle stěžovatele ve prospěch vedlejší účastnice porušily zásadu rovnosti účastníků řízení. 11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 12. Stěžovatel předložil v ústavní stížnosti řadu námitek, pro jejichž vypořádání platí dále popsaná pravidla, jež platí obecně pro všechna řízení o ústavních stížnostech, respektive pro přezkum usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání pro nesplnění podmínek § 237 občanského soudního řádu. 13. Předně platí, že jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431), bod 16]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, byl by kasační nález ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nikterak nepřispěl (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. května 2024, bod 34). 14. Dále je třeba připomenout, že v řízení o ústavní stížnosti lze účinně vznést pouze ty námitky, které jsou materiálně přípustné. Projednání námitky učiněné až v ústavní stížnosti, ač ji stěžovatel mohl vznést již dříve, by bylo porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana základních práv a svobod podle čl. 4 Ústavy České republiky přísluší. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když by jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou. 15. Materiálně přípustné jsou z povahy věci všechny námitky, které směřují proti usnesení Nejvyššího soudu. Z námitek směřujících proti rozsudkům okresního a krajského soudu jsou materiálně přípustné pouze ty, které byly uplatněny v dovolání. Námitky porušení ústavně zaručených základních práv jsou uplatnitelné v dovolání, neboť i Nejvyššímu soudu je určen příkaz obsažený v čl. 4 Ústavy [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), body 59 až 61]. 16. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, neboť nebyly splněny podmínky § 237 občanského so