III.ÚS 1321/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1321/20 ze dne 6. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené advokátkou JUDr. Terezou Chadimovou se sídlem Havelkova 89/4, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020 č. j. 29 NSČR 35/2018-B-131, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva. Konkrétně jde o vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy, právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a konečně právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a spisu vedeného Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Usnesením ze dne 19. 10. 2009 krajský soud zjistil u stěžovatelky úpadek a jako způsob jeho řešení povolil oddlužení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tehdy účinném znění (dále jen "insolvenční zákon"). Stěžovatelka dosahovala příjmu dostatečného po požadovanou minimální 30% míru uspokojení věřitelů jen z počátku plnění splátkového kalendáře. Následně její příjem poklesl, a to mj. v důsledku toho, že rozhodnutím správního orgánu jí byl dne 20. 10. 2010 změněn invalidní důvod z třetího stupně na stupeň první, což se negativně projevilo v jejích příjmech. Za pět let stěžovatelka uhradila splátkami celkem 13,84 % zjištěných nezajištěných pohledávek. 3. Stěžovatelka v reakci na upozornění krajského soudu, že neplní splátkový kalendář v míře dostatečné pro dosažení minimální 30% hranice uspokojení věřitelů, přislíbila soudu, že jeho plnění zajistí prostřednictvím darů od třetích osob. Právě příslibem zajištění daru, díky němuž mělo dojít k naplnění požadované 30% kvóty, stěžovatelka odvrátila zrušení oddlužení. K samotnému poskytnutí daru však nakonec nedošlo. Podle tvrzení stěžovatelky se tak stalo z důvodu, který sama nemohla ovlivnit. Stěžovatelka měla za to, že byly splněny všechny podmínky pro osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§ 415 insolvenčního zákona v tehdy účinném znění) a požádala proto krajský soud podáním ze dne 18. 5. 2015 (následně dvakrát doplněným) o přiznání tohoto osvobození. Usnesením ze dne 23. 1. 2017 č. j. KSOS 33 INS 6709/2009-B106 krajský soud rozhodl, že se stěžovatelce osvobození od placení zbytků pohledávek nepřiznává. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil stručně tak, že "výše popsané počínání, kdy dlužnice - odvracejíc tak zrušení oddlužení - zajištění daru přislíbila a poté jej nezajistila, považuje soud... za nepoctivé". Jelikož si stěžovatelka dle krajského soudu nepočínala "v celém řízení s poctivým záměrem", je podle krajského soudu vyloučeno jí osvobození od placení zbytku pohledávek přiznat. 4. Usnesení krajského soudu bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 8. 2017 č. j. 4 VSOL 239/2017-B-115. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil princip poctivosti dlužníka podle § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a uvedl, že "ačkoliv dikce § 417 odst. 1 insolvenčního zákona definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození, teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem... bude (v souladu s dikcí § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení". Současně vrchní soud konstatoval, že jednání stěžovatelky "která přislíbila doplnění finančních prostředků na úhradu pohledávek nezajištěných věřitelů z daru, a která tak ve skutečnosti neučinila, aniž jí v tom zabránily na její vůli nezávislé okolnosti, a která svým příslibem dosáhla toho, že její úpadek byl i nadále řešen v režimu oddlužení, není jednáním poctivým, ale naopak vykazuje známky jednání podvodného", přičemž "za této situace je vyloučeno poskytnout dlužnici benefit spočívající v odpuštění v oddlužení nesplacených dluhů". 5. Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání argumentovala mj. tím, že vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval nepoctivost jednání stěžovatelky, aniž by tento svůj závěr co do důvodů blíže rozvedl. Zdůraznila přitom, že rozhodnutí neposkytnout přislíbený dar za účelem dosažení požadované 30% kvóty "bylo učiněno dárcem... na základě jednostranně projevené vůle". Rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu mělo být dle názoru stěžovatelky zrušeno zejména proto, že na její straně neexistovalo nic, co by svědčilo o jejím nepoctivém záměru. 6. Nejvyšší soud shledal dovolání jako přípustné a věcně je posoudil. Jelikož však dospěl k závěru, že výrok rozhodnutí vrchního soudu je ve výsledku správný, dovolání zamítl podle § 243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, které stěžovatelka napadá ústavní stížností, shrnul dosavadní průběh řízení a na základě gramatického, systematického a teleologického výkladu § 395 odst. 1 písm. a), jakož i § 414 až § 418 insolvenčního zákona v tehdy účinném znění, dospěl k závěru, že osvobození od placení zbytku pohledávek stěžovatelce přiznat nelze. 7. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrné, že v obecné rovině sice zdůraznil zásadu poctivosti dlužníka a to, že § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, nakonec však potvrdil správnost výroku rozhodnutí vrchního soudu zejména z toho důvodu, že stěžovatelka neposkytnutí daru zavinila v nevědomé nedbalosti. Podle Nejvyššího soudu je skutečnost, že stěžovatelka řádně a včas nesplnila všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (ve smyslu § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) samostatným a na ostatních skutečnostech nezávislým důvodem pro nepřiznání osvobození od placení zbytku dluhů. Pro použití § 415 insolvenčního zákona a vydání rozhodnutí o osvobození od zaplacení zbytku pohledávek pak musí být podle Nejvyššího soudu současně splněny následující předpoklady: 1) návrh dlužníka; 2) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil a konečně 3) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Druhý předpoklad ("nezavinění") přitom v předmětném případě nebyl naplněn. 8. Nejvyšší soud přiznal, že "k okolnostem, které dlužnice nezavinila, lze přiřadit okolnosti, jež vedly k tomu, že jí byl odebrán plný invalidní důchod (a přiznán jen částečný invalidní důchod), v důsledku čehož poklesly její příjmy". K další z rozhodných okolností však Nejvyšší soud uvedl, že pokud "insolvenční soud nezrušil oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona jen proto, že dlužník se zavázal zajistit dar od konkrétního dárce, je skutečnost, že dárce si poskytnutí daru rozmyslel, jelikož nesouhlasil s průběhem insolvenčního řízení a se způsobem přezkoumání jedné z přihlášených pohledávek, pro účely rozhodování o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek podle § 415 insolvenčního zákona okolností, kterou dlužník "zavinil" ve formě nedbalosti nevědomé. I kdyby totiž dlužník v době, kdy přislíbil zajištění daru, nevěděl, že dar nemusí být poskytnut, jelikož se dárce rozhodne jinak, vzhledem k okolnostem (bez příslibu daru by insolvenční soud oddlužení zrušil) a k osobním poměrům (zajištění konkrétního dárce bylo věcí dlužníka) to vědět měl." II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje skutkový stav věci, rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jejích základních práv, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanove