III.ÚS 1362/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1362/25 ze dne 10. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Wickr Group a. s., sídlem Jemnická 345/5, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2025 č. j. 53 Co 86/2025-299 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. ledna 2025 č. j. 27 C 261/2020-292, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodních společností Zumiez - Černokostelecká 1623, s. r. o., sídlem Příkop 843/4, Brno, a CPI - Land Development, a. s., Purkyňova 2121/3, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků (soudní poplatek za odvolání činil 133 492 Kč). Stěžovatelka podle obvodního soudu netvrdila žádné skutečnosti týkající se jejích aktuálních majetkových poměrů ani nebyla vyplněná Prohlášení spolu s přílohami. Proto nebylo možné zhodnotit, zda jsou u stěžovatelky dány takové okolnosti a zvlášť závažné důvody, které by svědčily o důvodnosti osvobození od poplatkové povinnosti. Nadto soud zjistil, že je stěžovatelka vlastníkem dvou nákladních vozidel a osmi osobních automobilů, o nichž se stěžovatelka nezmínila ve své žádosti, přičemž jde obecně o majetek větší hodnoty. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Usnesení obvodního soudu podle něj není nepřezkoumatelné. Obvodnímu soudu nelze vytýkat jeho závěr postavený na tom, že vlastnictví nákladních a osobních automobilů neodůvodňuje nezaplacení soudního poplatku. Městský soud při rozhodování vyšel i z daňových přiznání, a to zejm. z daňového přiznání za rok 2023 (zisk 596 934 Kč, obrat 253 988 148 Kč) a z finančních prostředků na účtech stěžovatelky (přibližně 33 000 Kč). Upozornil, že nevýhody podnikatelského rizika nelze přenášet na stát. Podnikatele nelze podrobit stejnému měřítku jako sociálně slabého občana, poměry podnikatele by odůvodňovaly osvobození od soudního poplatku zejm. v případě, kdy by se účastník dostal do tíživé finanční situace z důvodu tzv. vyšší moci či nepředvídaných okolností, které nemají svůj původ v podnikání. Pokud je žádáno o osvobození od poplatkové povinnosti, musí být prokázána existence zvlášť závažných důvodů, což však ztráta z podnikání není. U stěžovatelky zvlášť závažné důvody splněny nebyly. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že interpretace § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") obecnými soudy bez zákonného důvodu rozlišuje mezi podnikajícími a nepodnikajícími subjekty. Takové rozlišování je přitom v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nálezy ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351), ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/08 (N 161/51 SbNU 13)]. Soudy opomněly zkoumat otázku objektivní neschopnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Na tom nemohou nic změnit ani odkazy na dílčí zjištění, vyplývající ze stěžovatelkou doložených podkladů. Městský soud nehodnotil majetkovou situaci stěžovatelky komplexně. Nelze totiž akcentovat pouze výši obratu stěžovatelky, soud nevzal v potaz, že obrat stěžovatelky byl převýšen jejími náklady. Stejně tak nebylo dáno do kontextu s celkovou majetkovou situací stěžovatelky ani vlastnictví automobilů. 5. Městský soud navíc založil své rozhodnutí na neexistenci zvlášť závažných důvodů. Zvlášť závažné důvody jsou nezbytné pouze pro úplné osvobození od soudního poplatku, na částečné osvobození se tento požadavek nevztahuje (nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12). 6. Stěžovatelka dále namítá, že postupem soudů jí bylo odepřeno právo na dvojinstančnost řízení. Rozhodnutí obvodního soudu nebylo řádně odůvodněno. Obvodní soud ignoroval skutečnosti a důkazy předložené stěžovatelkou. Odůvodnění rozhodnutí musí být ve shodě i s obsahem příslušného soudního spisu. Stěžovatelka se až z usnesení městského soudu dozvěděla, jak byly hodnoceny skutečnosti a důkazy svědčící o její majetkové situaci. To však navíc zcela obecným, povrchním a ústavně nekonformním způsobem. Rozhodnutí městského soudu bylo pro stěžovatelku překvapivé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 9. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování soudů o osvobození od soudních poplatků. Samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. 10. Konstrukce § 138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy zásadně spadá do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo pokud by z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. 11. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že při rozhodování o osvobození od poplatkové povinnosti nelze rozlišovat mezi podnikajícími a nepodnikajícími subjekty a odkazuje přitom na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu. Postup obecných soudů v posuzované věci s ní však není v rozporu. Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že osvobození od soudních poplatků lze přiznat i právnické osobě - podnikateli (stejně tak i fyzické osobě - podnikateli) a při splnění ostatních předpokladů nelze takové osobě osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti. Městský soud sice v odůvodnění rozhodnutí upozorňuje na to, že nevýhody podnikatelského rizika nelze přenášet na stát, podnikatele nelze podrobit stejnému měřítku jako sociálně slabého občana a uvádí, že poměry podnikatele by odůvodňovaly osvobození, pokud by se žadatel dostal do tíživé finanční situace z důvodu tzv. vyšší moci nebo nepředvídatelných okolností, které nemají svůj původ v podnikání (opačně srov. nález ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3229/23, bod 22). Zároveň však neopomněl zkou