III.ÚS 1364/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1364/24 ze dne 30. 10. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šnajdra, zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 6 As 53/2023-42, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové a manželů Libora Kracíka a Jarušky Kracíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, 2, čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel je vlastníkem pozemku parc. č. X, k. ú. Ž. (dále jen "pozemek"), který byl historicky součástí areálu mlýna. Vlastníkem areálu mlýna byl před rokem 1966 soukromý vlastník, který jej v roce 1966 prodal Jednotnému zemědělskému družstvu Svornost. Právním nástupcem se po transformaci tohoto jednotného zemědělského družstva počátkem 90. let minulého století stalo Zemědělské družstvo Sedmihorky, které prodalo areál mlýna včetně pozemku v roce 1996 soukromému vlastníkovi, který jej ještě téhož roku daroval stěžovateli do jeho výlučného vlastnictví. V roce 2005 umístil stěžovatel na pozemek pevné překážky na pozemek a tím znemožnil průjezd přes něj. 3. Důsledkem této skutečnosti byla civilní žaloba o strpění užívání komunikace na pozemku (bezúplatné věcné břemeno cesty), kterou podali vedlejší účastníci využívající cestu přes pozemek za účelem přístupu ke své nemovitosti. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 7. 2008 č. j. 6 C 440/2005-158, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 3. 2009 č. j. 24 Co 548/2008-186, zamítnuta, neboť komunikace vedoucí přes pozemek naplňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), a odkázal vedlejší účastníky řízení na příslušné správní řízení. 4. Řízení o odstranění pevných překážek z veřejně přístupné účelové komunikace podle § 29 zákona o pozemních komunikacích pak následně iniciovali vedlejší účastníci, neboť jim byl v důsledku umístění těchto překážek znemožněn přístup k jejich domu. Krajský soud rozsudkem ze dne 12. 8. 2021 sp. zn. 30 A 71/2020 zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 20. 5. 2020 č. j. OD 649/2019-4/280.9/Hk KULK 37427/2020 a rozhodnutí Městského úřadu Turnov ze dne 6. 5. 2019 č. j. OD/19/16765/VOD. V těchto rozhodnutích silniční správní úřady dospěly k závěru, že se na pozemku veřejně přístupná účelová komunikace nachází, výroky a odůvodnění těchto rozhodnutí však trpěly zásadními vadami řízení, které tato rozhodnutí činila nepřezkoumatelnými jak pro nesrozumitelnost (resp. vnitřní rozpornost), tak pro nedostatek důvodů. 5. Městský úřad v Turnově následně rozhodnutím ze dne 26. 11. 2021 č. j. OD/21/36640/vOD deklaroval na pozemku existenci veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a uložil stěžovateli podle § 29 odst. 3 stejného zákona odstranění pevných překážek (hrazení) z této pozemní komunikace. Krajský úřad Královéhradeckého kraje rozhodnutím ze dne 23. 8. 2022 č. j. KUKHK-29435/DS/2022-2(Ma) změnil text výroku pouze tak, že jej upřesnil, věcně však potvrdil závěr o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku a rovněž povinnost stěžovatele odstranit pevné překážky z této pozemní komunikace. 6. Krajský soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2023 č. j. 30 A 80/2022-51 žalobu zamítl, neboť dovodil, že sporná cesta naplňuje všechny čtyři znaky veřejně přístupné účelové komunikace (patrnost v terénu; účel předpokládaný § 7 zákona o pozemních komunikacích; souhlas minulých vlastníků pozemku a stěžovatele s obecným užíváním pozemku veřejností; existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby). 7. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel nesouhlasí s judikatorně nastavenými kritérii posuzování znaku souhlasu vlastníka. Trvá na tom, že není naplněno hledisko subsidiarity a nezbytnosti, je-li souhlas s omezením vlastnického práva absolutně neodvolatelný. Stěžovatel řeší, zda akceptace konkludentního souhlasu je v souladu s požadavkem na kvalitu práva, zejména pokud jde o předvídatelnost jeho výkladu (zda tolerance vlastníka má skutečně charakter vědomého projevu vůle). Stěžovatel tvrdí, že by měla být nastolena spravedlivá rovnováha mezi kolidujícími zájmy, která by mohla být sledována např. zakotvením práva žádat periodický přezkum potřeby veřejně přístupné komunikace, možností nahradit veřejnou přístupnost komunikace zřízením věcného břemena pro subjekty, které cestu potřebují pro výkon svých důležitých práv (zpravidla k přístupu ke své nemovitosti či k výkonu zemědělského podnikání apod.), či jinou možností individuálního přezkumu či formulací výjimek z absolutní nezrušitelnosti omezení vlastnického práva jakožto základního lidského práva. 9. Stěžovatel namítá, že v projednávaném případě nenalezneme úvahu na téma striktně posuzované komunikační nutnosti ani v rozhodnutích správních orgánů, ani v rozsudcích správních soudů. Krajský soud pouze zmiňuje, kdo komunikaci v minulosti používal k přístupu ke svým nemovitostem či k cestě do školy, nedozvíme se však, zda šlo o přístup jediný možný, či jediný, jehož užití bylo po takové osobě možné spravedlivě požadovat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Tento příkaz platí i pro Ústavní soud. Také pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných věcech. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu – má-li obecnou povahu – je závazný při řešení typově shodných případů [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; č. 98/2004 Sb.)]. 12. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů uplatněnou již v předchozích řízeních. Námitky stěžovatele byly správními soudy řádně vypořádány. Tím stěžovatel nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Právní závěry prezentované obecnými soudy jsou ústavně konformní. 13. Stěžejní skutečností v dané věci je, že komunikace vedoucí přes pozemek stěžovatele naplňuje zákonná i judikaturou stanovená kritéria pro veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace je třeba splnění čtyř podmínek: 1) existence pozemní komunikace (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) vyznačující se stálostí a patrností v terénu; 2) zákonný účel ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tj. spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo obhospodařování zemědělských a lesních pozemků; 3) souhlas vlastníka; 4) existence nutné komunikační potřeby. První dvě podmínky plynou přímo z § 7 zákona o pozemních komunikacích. Účelem zbylých dvou (judikaturou dovozených) podmínek je ústavní souladnost omezení vlastnického práva. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je nucené omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Zákon o pozemních komunikacích náhradu za omezení vlastnického práva v podobě vzniku veřejně přístupné účelové komunikace nestanoví, proto je takové omezení možné pouze se souhlasem vlastníka [nálezy ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9); ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 2942/10 (N 44/60 SbNU